Miranda Limová z Emory University v Atlantě (stát Georgia), si ke svým pokusům vybrala hraboše. O prérijních hraboších rodu Microtus se totiž ví, že jsou převážně monogamní, zatímco jejich příbuzní, horští a pennsylvánští hraboši, jsou zase  polygamní.

O prérijních hraboších se také ví, že  mají v mozku proti polygamním horským hrabošům mnohem větší hustotu receptorů pro hypofyzární hormon vasopresin.

Tyto receptory se v mozku vyskytují zejména v pallidu a v lokalitě Nucleus accumbens, kde jsou centra pro pocity libosti jako je mesolimbický dopaminový a opioidní systém. Na základě těchto poznatků se na monogamnost začíná dnes nahlížet jako na určitý typ návykovosti.

Limová se svými kolegy se rozhodla vyzkoušet co to udělá, když hrabošům zvýší počet receptorů v mozku. Připravili si k tomu  geneticky modifikovaný virus do kterého vpravili gen pro tvorbu receptoru pro hormon vasopresin. Tímto virem infikovali mozek hrabošů. Vybrali si k tomu právě hraboše vyhlášené "proutníky“, promiskuitní, pensylvánské hraboše (Microtus pennsylvanicus). Virus, přesněji gen, který virus nesl, navodil v jejich mozkových buňkách tvorbu příslušného proteinu a tak jejich buňky měly najednou mnohem více receptorů pro vasopresin, než tomu bylo před započatým pokusem. 

Test věrnosti.
Vědci spárovali samce prériových a pensylvánských hrabošů se samicemi ochotnými k páření. Každému  páru bylo dovoleno aby se den vzájemně poznával, poté bylo samcům dovoleno putovat volně mezi jeho na místě upoutanou partnerkou a v blízkosti upoutanou „cizinkou“. Zatímco prérioví hraboši a také geneticky modifikovaní (virem ošetření) pensylvánští  křečci se shodně choulili ke svým původním partnerkám, neošetření pensylvánští hraboši dál setrvávali ve svých záletnických sklonech a trávili většinu času jako samotáři.

Genová léčba u křečků způsobila to, co výzkumníci předpokládali, že se stane. S růstem počtu receptorů se hlodavcům vytrácel také jejich záletnické choutky. Schopnost páření a plodit potomstvo jim ale zůstala zachována. To znamená, že změnila jen chemie jejich mozku a tím se jejich chování začalo podobat tomu, co dostali od přírody do vínku jejich příbuzní hraboši prérioví, kteří žijí v monogamních vztazích a jejichž věrnost je jim dána díky velkému množství vasopresinových receptorů v části předního mozku - místě, kde sídlí „ návyk a uspokojení“. Umělým zvýšením počtu receptorů pro vasopresin lze hrabošům omezit jejich toulavé chování a sexuální promiskuita.
Pomyšlení, že změna pouhého jednoho genu dokáže usměrnit celý komplex reakcí vedoucí ke změně chování, je fascinující. Zda by ale obdobná technika mohla fungovat i u lidí není zatím jasné. U lidí je vzájemné utváření vazeb mnohem komplexnější, hrají zde úlohu vlivy ekonomické, historické, individuální,... Pravdou ale také je, že promiskuitní a monogamní druhy opic vykazují obdobné rozdíly v počtech receptorů pro vasopresin a že tyto vzory do značné míry odpovídají těm, které byly pozorovány u hrabošů.

Hraboš prériový (Microtus ochrogaster) je monogamní.

Hraboš pensylvánský (Microtus pennsylvanicus) je promiskuitní. Genová léčba, která mu zvýší produkci receptorů pro hormon vasopresin, z něj udělá vzor manželské celoživotní věrnosti.

Pokud se potvrdí, že mezi myšovitými hlodavci a pány tvorstva je v chemii mozku, co se flirtování týče jen malý rozdíl, potom by nemusela být daleko doba, kdy k obligátnímu: „A vitaminy sis dnes vzal?“ budeme slýchávat: „A nezapomněls na viry s genem pro věrnost, miláčku!“