Martináčovití (Saturniidae) je čeleď motýlů, kteří patří k těm nejpočetnějším, zahrnují nejméně 2 300 druhů. Jsou značně rozmanití a jsou mezi nimi druhy s rozpětím 2,5 až 30 cm. Vyskytují se prakticky po celém světě. V Asii se chová uměle pro vlákno hedvábí. U nás nejspíš známe martináče hrušňového, který je největším evropským motýlem. Líbí se mu na jihu Moravy a Slovenska. Když sameček zachytí feromony své vyvolené, zvládne za noc uletět až tři kilometry. Samice nepotřebuje zachycovat feromony a má tykadla malá, samečci je mají dvojitě hřebenitá. Vidět martináče není snadné, mají zakrnělé ústní ústrojí a zažívací trakt a žijí krátce, jen aby splnili svou povinnost naklást oplodněná vajíčka.

 

Protože většinou létají navečer a v noci, jsou pro netopýry výrazným zpestřením stravy. Protože přežili až do dnešních dnů, musejí se nějak účinně bránit. Umí například odposlouchávat sonar svých predátorů. To jim při zaměření umožňuje rychle změnit směr letu, nebo někteří na nějakou dobu složí křídla a začnou padat jako uschlý list. Zhruba polovina jich je ale v tomto směru hluchých jako poleno. K takovým patří i martináč měsíčitý. I těm se ale daří přežívat, navzdory své mohutnosti a mimořádně prodlouženým křídlům, která z něj jednak dělají dobrý terč a navíc jim musejí ve chvílích, kdy je třeba vzít nohy na ramena a co nejrychleji zmizet, přítěží. Entomology napadlo, že to, co se nám na tomto bizarním motýlovi tak líbí, že asi nebude mít jen estetický důvod. Jedna věc je si to myslet, druhá dokázat.
Pochytali 162 můr a polovině z nich (75) jejich protáhlé ocasy ustřihli. Za hřbet je přilepili nitkami ke stropu a po zhasnutí na ně pouštěli hladové netopýry. Pak jen nečinně pozorovali, jak se můrám daří daří útoky predátora odrážet. U těch bez ocasů se netopýři zaměřovali správně a chytali můry s 85 procentní pravděpodobností. Ocasatí jedinci na tom byli mnohem lépe. Jako potrava končili jen v 35 procentech výpadů. Je z toho článek v nejnovějším čísle Proceedings of National Academy of Sciences s následujícím závěrem: „Motýlí ocasy netopýry matou.“

 

 

Vysokorychlostní kamera pracující v infračerveném spektru ukázala, jak se prodloužená křídla vlní a stáčejí tak, aby dávala co nejlepší odraz akustickému zaměřovacímu signálu. Netopýří pak v řadě případů zaútočí na nepodstatný výběžek kořisti. Vyhodnocení tras letu motýlů s ocasem a bez něj, také dopadlo poněkud překvapivě. Trajektorii letu jeho ukousnutí mění jen nepatrně. Camfourek na křídle samečků je jen pasivním obranným mechanismem, ale je neobyčejně účinný. Zvyšuje svému nositeli šanci na přežití útoku netopýra o 47 %. Na videu vlevo je útok netopýra hnědého na martináče měsíčitého. Dvakrát hlavní cíl minul a odnesl to jen výběžek vlajícího křídla. Záběr je ozvučen záznamem netopýří echolokace. Oba záznamy jsou šestkrát zpomaleny. (Kredit: Barber a kol., PNAS). Další záběry lovu netopýrů jsou ke shlédnutí na PNAS zde.

 

 

Z obrázků na přehledu „Deseti nej“ je patrno, že prodloužení křídel není u motýlů tak řídkým jevem a najdeme ho i u nepříbuzných motýlů. To svědčí o faktu, že se za těch šedesát milionů let, po které jsou motýli s netopýry v kontaktu, vyvinul několikrát. Podobné řešení je proto k vidění u nás, v Americe, i Číně.

 

 

 

 

Literatura

Jesse R. Barber, et al.: Moth tails divert bat attack: Evolution of acoustic deflection, PNAS, www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1421926112