Kdo by neznal Schrödingerovu kočku. Původně to byl poněkud poťouchlý myšlenkový pokus jednoho ze zakladatelů kvantové mechaniky, teoretického fyzika Erwina Schrödingera, který se v roce 1935 chtěl vysmívat standardní Kodaňské, čili pravděpodobnostní interpretaci kvantové mechaniky. Jak už to ale v podobných případech bývá, Schrödinger tak trochu minul cíl. Jeho metafora se utrhla z řetězu, stala se mediální hvězdou a žije si vlastním životem. Schrödingerova kočka dneska ohromně popularizuje kvantovou mechaniku a všem, kdo píšou o vědě, ukazuje, jak se to má správně dělat.

Pro připomenutí s Wikipedií, v experimentu se Schrödingerovou kočkou hraje hlavní roli neprůhledná krabice, která obsahuje přístroj s radioaktivním nuklidem, nádobku s jedovatým plynem, a samozřejmě kočku. Když přístroj zaznamená rozpad nuklidu, tak vypustí plyn a ten usmrtí kočku. Nuklid se přitom s padesátiprocentní pravděpodobností rozpadne během jedné hodiny. Vtip spočívá v tom, že podle kvantové mechaniky se nepozorovaný nuklid z uzavřené krabice nachází ve stavu superpozice, tedy vlastně jakoby zároveň ve stavu rozpadlý nuklid/ mrtvá kočka a nerozpadlý nuklid/ živá kočka. Jenže, když krabici otevřeme, tak uvidíme jenom jeden z uvedených stavů. Schrödinger si kladl otázku, kdy soustava přestává být superpozicí stavů a vynoří se pouze jediný stav, a dospěl k názoru, že kvantová mechanika nebude kompletní bez popisu stavu při zkolabování vlnové funkce, tedy ve chvíli, kdy se rozhodne, jestli je kočka živá nebo mrtvá.