Už dlouho se mluví o tom, že se války vedou kvůli ropě. Často se tím ohánějí milovníci konspiračních teorií, i když to vlastně ani žádné pořádné konspirace nejsou. Ropa je kriticky významnou surovinou, je to bez přehánění krev moderní civilizace. Není divu, že se k ní upínají stratégové a že hraje klíčovou úlohu v nejrůznějších konfliktech, viditelných i těch pro veřejnost neviditelných. Nová studie britských badatelů potvrzuje, že právě ropa často bývá důvodem k tomu, že se nějaký významný stát sebere a vstoupí do konfliktu jako jeho další účastník, což pochopitelně nikdy není úplně bez rizika.
Petros Sekeris z Univerzity v Portsmouthu a jeho kolegové si modelovali rozhodovací proces, kterým musely procházet země intervenující do již probíhajícího válečného konfliktu a analyzovali přitom jejich ekonomické motivy. Nakonec dospěli k názoru, že rozhodnutí k intervenci, či její odmítnutí, určuje především potřeba ropa, a že je významnější, než historické souvislosti, geografie nebo etnické vazby. Výsledky jejich výzkumu publikoval časopis se slibným názvem Journal of Conflict Resolution.
Od konce 2. světové války bylo více než 90 procent všech ozbrojených konfliktů občanskými válkami. Sekerisův tým do svého výzkumu zahrnul 69 zemí, v nichž došlo mezi lety 1945 a 1999 k občanské válce, tedy téměř všechny. Přibližně ve dvou třetinách těchto konfliktů přitom došlo k intervenci další země anebo organizace. Badatelé se rozhodli, že půjdou za vykřičené konspirační teorie a pokusili se vyváženě a důkladně analyzovat ekonomické faktory, které souvisejí s rozhodnutím intervenovat či neintervenovat v občanské válce.
Z analýzy prý jasně vyplývá, že když občanská válka vypukne v zemi, která je významným producentem ropy, tak se tím nápadně zvyšuje pravděpodobnost intervence cizího státu do konfliktu. Čím víc ropy je ve hře, tím je pravděpodobnost intervence vyšší. Stejně tak vyplynulo, že čím více ropy určitá země dováží, tím větší je šance, že bude intervenovat do občanské války v zemi, která je producentem ropy.
Sekeris podotýká, že vojenská intervence je bezesporu drahá a riskantní záležitost. Žádná země, která je alespoň trochu při smyslech, se do takového dobrodružství nepustí, aniž by pečlivě zvážila své strategické zájmy i možné zisky a ztráty. Sekerisův kolega Vincenzo Bove z Univerzity ve Warwicku říká, že než hrdlořezové ISIS dosáhli na ropná naleziště iráckého Kurdistánu, tak ve světě nikoho moc nezajímali. Když se ISIS dostali na ropná pole, tak USA a jeho spojenci brzy zahájili nálety na pozice islámských fanatiků.
Autoři jsou si vědomi, že ropa není jedinou motivací ozbrojených konfliktů a intervencí. Od 2. světové války v nich ale hraje velice významnou roli. Pokud jde o další významné faktory ovlivňující vojenské intervence do občanských válek, cizí stát se přikloní k zásahu, když je významnou vojenskou mocností, když jsou povstalci silní a dobře vyzbrojení, takže dochází k destabilizaci celé oblasti, a když jsou mezi intervenující zemí a zemí s občanskou válkou těsné etnické vazby.
Hezky je to prý vidět na Spojených státech, které jako ultimátní světová mocnost zasahovaly do celé řady občanských válek. Stejně tak je nápadná podpora USA konzervativním autokratickým režimům zemí přetékajících ropou. Velká Británie intervenovala třeba za občanské války v Nigérii a bývalý Sovětský svaz zase třeba v Indonésii, Nigérii, v Iráku a leckde jinde. Oproti tomu, do děsivých konfliktů v Sierře Leone nebo Rhodesii (Zimbabwe), kde prakticky žádná ropa není, nikdo z mocných nezasahoval.
Podle Sekerise a spol. je také nápadné, že státy s velkými zásobami ropy se do cizích konfliktů nemíchají, i když mají relativně velké a vyzbrojené armády, jako například Mexiko, Indonésie či některé země Perského zálivu. Co se týče budoucnosti, autoři ve své studii upozorňují, že právě probíhající posuny míry závislosti na ropě, kdy se země Západu stávají závislými méně a Čína naopak více závislou, mohou významně změnit ochotu jednotlivých mocností intervenovat v občanských válkách.
Literatura
University of Warwick 28. 1. 2015.