Bývaly doby, kdy se o názory na náboženství zajímaly hlavně štáby lídrů volebních klání. Rostoucí snaha prosazovat víru i terorem, vede k tomu, že se výsledky bádání sociologů a o jejich prognózy, začíná zajímat i veřejnost. Nejnovější statistika hodnotící momentální situaci v USA, přichází z University of Evansville. Výsledky jsou poněkud ve při s tím, co se předpokládalo – že totiž jak se společnost bude postupně modernizovat a vzdělávat, spolu s tím se bude sekularizovat. Jenže se ukazuje, že náboženských komunit neubývá.
Výsledky výzkumníků z university of Evansville a University of Wyoming, mají vyjít v únorovém čísle časopisu American Sociological Review. Hlavní autor Timothy L. O"Brien se nechal slyšet, že je překvapilo jak mnoho lidí se znalostmi o vědě i metodách, které používá, kteří oceňují praktické využití poznatků, současně některé dobře zavedené vědecké teorie zavrhují.
Velká část vědců byla přesvědčena o tom, že rostoucí úroveň vzdělání, doprovázená růstem ekonomiky, se s religiozitou nesnese. Nic z toho dlouhodobý sociologický průzkum nepotvrzuje. Mnoho vysoce vzdělaných věřících přijímá vědecké teorie z geologie, radioaktivity, planetárního pohybu, genetiky, teorii pravděpodobnosti, ale každý pátý dospělý Američan odmítá evoluci i velký třesk. Tak to vyplynulo z celonárodního šetření prováděného v letech 2006, 2008 a 2010. Výsledky by měly odpovídat realitě, neboť účastníci se sami identifikovali zda jsou protestanté, katolíci, judaisté, či vyznávají jiné náboženství, případně se neztotožňují s žádnou náboženskou skupinou. To původně nebylo to hlavní o co průzkumu šlo. Cílem bylo zjistit, jak se veřejnost staví k jiným otázkám a problémům společnosti a především jak vnímá vědu.
Překvapilo nás, jak náboženství „jede“ v tandemu s vědou“. University of Wyoming.
Američany studie rozdělila do tří velkých skupin. Vědci si je pojmenovali jako tradicionalisty s konzervativním přístupem dávajícím přednost náboženství před vědou. Ta tvoří čtyřicet tři procent dospělé populace. Modernisty, co mají na život zcela opačný názor a důvěřují jen vědě, nikoli náboženství, těch je 36 procent. Třetí velkou skupinou jsou ti, kteří vnímají vědu i náboženství stejně příznivě a autoři je označili jako „post-secular“. Ti představují 21 % . Je pro ně specifické, že se hlásí k vědeckým poznatkům i vědeckým metodám, ale jakmile dojde na záležitosti evoluce a vesmíru, odmítají vědecké metody uplatnit a konfrontovat poznatky s učením víry.
V postsekulární skupině 90 % osob věří vědcům jejich teoriím a závěrům, ale jen v případech, že se týkají záležitostí geologie, radioaktivity, pohybu planet,... Jen 6 % jich uznává možnost velkého třesku a pouhá tři procenta souhlasí s tím, že jsme se vyvinuli z primitivnějších živočichů.
Také další čísla ze studie svědčí o klikaté hranici v lidské mysli, vytvářené soubojem rozumu s vírou. Z postsekularistů je 48 procent přesvědčeno, že v Bibli je zachyceno skutečné slovo Boží. V rámci všech Američanů si to myslí jen 31 procent. U konzervativců to je 46 procent a z modernistů to připouští jen 3 procenta dotázaných. Postsekularisté jsou charakterističtí ještě jednou věcí, nejsilnější vazbou k některému z náboženství. A to hodně vypovídá o soudržnosti nově se tvořící skupiny.
Je až dojemné, jak nejnovější americká studie potvrzuje prognózu vývoje společnosti nastíněnou naším emigrantem, signatářem charty, Václavem Bělohradským. Filozof a sociolog již před časem poukázal na to, jak je uspokojování poptávky po orientačních bodech a smyslu, účinnou legitimizací církevních náboženství ve společnosti zbožních vztahů. A že to není bez důsledků. Podle něj se náboženství samo podřizuje zákonům nabídky a poptávky, výroby a spotřeby, stává se zbožím, oběh obrazů a textů, které církve produkují, se tomu přizpůsobuje. Vše, co se podřizuje zákonu nabídky a poptávky, se radikálně sekularizuje.
Mnozí si jistě vzpomenou, jak profesor politické sociologie na univerzitě v Terstu na svých přednáškách v Česku rád odkazoval na případ, kdy se místní funkcionáři rozzlobili na kněze, když v jedné z bývalých jugoslávských republik popřel pravost zjevení Panny Marie. Obvinili ho z nedostatku vlastenectví a poškozování turismu.
Do poloviny 20. století se podle Bělohradského církev dějinám bránila, interpretovala sekularizaci jen jako ztrátu a zatemnění posvátna. Na druhém vatikánském koncilu se ale k dějinám přihlásila, kněz se „otočil čelem k věřícím“ a společně začali hledat v textu evangelia orientační body a smysl platný pro historickou chvíli, v níž musí jednat.
Podle Bělohradského náboženství a nacionalismus nabírají v současnosti novou energii právě proto, že pod heslem ekonomická globalizace je ničena morální podstata jednotlivců a solidarita občanů národních států, tedy vlastní předpoklad fungování liberálního státu. Proto ta panika, která postihuje západní civilizaci. Bělohradský jí nazývá "identitární". Její hnací silou je strach z příchodu světa, v němž budou vládnout kulturní cizinci, zejména muslimové, s nimiž se nedomluvíme. Identitární panika vdechla nový život kleronacionalismu. Tak Bělohradský nazývá „slitinu“ náboženství a národního státu.
Také u nás se již začíná demonstrovat proti přistěhovalcům a politici matou dohromady pojmy multirasová a multikulturní. Možná nebude na škodu si připomenout Bělohradského slova o rozdílu mezi společností multirasovou a multikulturní. Ve společnosti multirasové jsou rasové rozdíly kompenzovány kulturní jednotou. Jako příklad uvádí, když černoch v uniformě generála zdraví francouzskou vlajku. Etnická a rasová vzdálenost je v tomto případě kompenzována kulturní blízkostí, úzkost, kterou heterogennost vzbuzuje, je utišována kulturní homogenností. Tato kompenzující role kultury prostupuje celou liberálně-demokratickou společností a je klíčovým faktorem integrace.
Naopak ve společnosti multikulturní, kultura nekompenzuje rasovou či etnickou odlišnost. Legitimizuje ji. Je posílením diference rasové a etnické, ne jejím překonáním. Také doba multikulturalismu už pominula a jak Bělohradský říká, zanechala po sobě zplozence – neorasismus.
Bělohradský už není sám v odhadu vývoje postsekulární společnosti. I nynější americká statistika mu jde v podstatě na ruku. Nejspíš je to proto, že asi bude platit to, co ještě před Bělohradským prohlásil jistý Ernst-Wolfgang Böckenförde: „Der freiheitliche, säkularisierte Staat lebt von Voraussetzungen, die er selbst nicht garantieren kann.“ Bývalý soudce německého ustavního soudu nám tím sděluje, že liberální, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže zajistit.
Je to paradox, ale z lásky ke svobodě na sebe bereme velké riziko - liberální stát je rozporný, protože bez morálních norem a pout solidarity nemůže fungovat jako liberální; nemůže je ani sám vytvořit, kdyby se o to pokusil donucovacími a výchovnými metodami, stal by se státem etickým nebo klerikálním, tedy totalitním.
Literatura
Timothy L. O’Briena, Shiri Noyb, Traditional, Modern, and Post-Secular Perspectives on Science and Religion in the United States. American Sociological Review February 2015 vol. 80 no. 1 92-115
Posvátno, Sociální studia 3-4, Brno 2008