Delfíni se poprvé objevili v miocénu (před 25 mil. let). Jejich předchůdci jsou prakytovci, kteří obývali naši planetu v eocénu (před 60 mil. let).  Prakytovci nejspíše vznikli z primitivních savců v období křídy před 100 mil. let.

První genetická studie, která byla zaměřena na studium sociálního chování delfínů,  ukázala, že delfíní samci nejsou věrnými partnery. Jakmile samci delfínů skákavých (Tursiops aduncus) začnou dospívat prostě se seberou a  od rodiny odplují. Toto chování má své opodstatnění a příroda tím sleduje snížení rizika inbrídingu a omezení nebezpečí vyčerpání potravinových zdrojů dané lokality.

K tomuto závěru dospěli australští výzkumníci - Luciana Millerová a  Luciano Beheregaray z  Macquarie University v Sydney. Jejich poznatky jsou v rozporu s tím, co bylo presentováno v dřívějších studiích prováděných na delfínech z oblasti Floridy a ze Žraločí zátoky v západní Austrálii. Zmíněné dřívější práce svorně (a mylně) tvrdily, že delfíni zůstávají věrni prostředí, kde se narodili. Nynější poznatky na delfínech rodu Tursiops lze brát jako směrodatnější, protože jsou učiněny z poměrně rozsáhlé populace delfínů vyskytujících se v oblasti 200 km severně a jižně od Sydney. Hlavním důvodem, proč jsou tyto poznatky brány jako směrodatnější je ale skutečnost, že vychází z genetických studií podložených rozborem dědičné informace DNA. Delfínům byly biopsií odebrány malé kousky kůže a ty byly testovány shodnou metodou jako se požívá při určení otcovství u lidí. Testy ukázaly, že samice byly mnohem příbuznější ke zbytku členů hejna, než byli samci. Pro delfíní otce navíc platilo, že většinou pocházeli z jiné skupiny.
 
Zůstávat doma má své výhody

Kromě již zmíněného omezení snížení životaschopnosti potomstva z případného inbrídingu, je z pohledu rozšiřování genů dané populace (jejich evoluční úspěšnosti) neekonomické, aby mladí samci soupeřili s geneticky podobně založenými jedinci.

Zato mladé samice by odchodem z domova nic nezískaly. Zůstat doma znamená, že mohou pomoci s mladšími delfíňaty. Jejich matky si mohou odskočit pro něco k snědku. A mladé samice se zase mohou přiučit „být matkami“.

Samci se uchylují k potulkám v širokém okolí a snaží se o předávání genů do dalších populací. Matky s potomstvem zůstávají v místech kde to dobře znají a tudíž vědí, kde hledat potravu.

Většina savců výhody této strategie využívá, ale ne všichni. Z mořských savců mají odlišný způsob chování velryby jako je například kulohlavec černý a nebo i kosatky. U těchto tvorů jsou samice i samci věrni své mateřské skupině. 
Studium chování amerických a australských delfínů prokázalo, že jak samci, tak samice delfínů  nejsou věrní své rodině, zůstávají ale věrni lokalitě odkud pocházejí. Delfíni skákaví žijí ve složitých sociálních skupinách, obdobně jako lidé v historicky daných dávných společnostech. Samci vytváří  těsně spojené aliance, zatímco samice se shlukují do volných uskupení s měnícími se vazbami. 

• Kytovci mají s největší pravděpodobností společné předky se sudokopytníky. Poukazuje na to stavba jejich žaludku, placenty, chromozomů a složení proteinů krevního séra.


• Delfíni jsou kytovci a řadí se do čeledi delfínovitých, kam patří také  běluhy. Pro delfína skákavého, na kterém  výzkumníci prováděli pokusy, je oficiální latinský název  Tursiops truncatu. V překladu to znamená „nosaté mořské prase“ (zřejmě proto se v češtině nepoužívají překlady latinských názvů, ale speciální česká jména živočichů).


• Na lebce delfínů nalezneme dlouhé zobákovité čelisti, které mají asi 100 zubů. Spodní čelist je delší než horní a delfín ji používá k útokům proti žralokům, nebo kytovcům jiného druhu. Proto mají také delfíni zesílené čelní kosti až na tloušťku 4cm. Na žraloky delfíni útočí tak, že sevřou čelisti, které do sebe přesně zapadají. Potom vyvinou co největší rychlost a do protivníka narazí předsunutou spodní čelistí. Protivníka tím často usmrtí.


• Ploutve delfína jsou vlastně přeměněné přední končetiny. Kostra ploutve se skládá (stejně jako kostra naší ruky) z kostí pěti prstů, zápěstních, předloketních a pažních kostí. Jediný rozdíl je pouze v pohyblivosti jednotlivých kloubů. Ramenní kloub spojující končetinu s lopatkou  je nejpohyblivější.


• Výkon pohybových svalů delfína odpovídá přibližně dvěma koňským silám, přesto může plavat rychlostí přes 40km.h-1. Tajemství rychlosti se především skrývá v kůži. Tuková vrstva vyrovnává nerovnosti trupu a dodává delfínovi proudnicový tvar. Pružnost kůže je dána kolagenními vlákny a pomáhá bránit turbulentnímu proudění, které představuje až 60% tření. Tato ochrana před turbulencí se nazývá pasivní. Existuje ale i aktivní ochrana, která se uplatňuje především při rychlostech vyšších než 40km.h-1. Podstatou aktivní ochrany je vytváření tzv. běžící vlny pomocí vznikajících kožních záhybů, které mění turbulentní proudění v laminární. V tukové vrstvě je uloženo velké množství svalů. Mezi těmito svaly a nervovými zakončeními na povrchu pokožky existují reflexní spoje, které vyhodnocují povahu proudění.


• Mozek delfína skákavého váží asi 1700g, což je o 450g více, než je hmotnost lidského mozku (1250g), a asi o 1350g více, než šimpanze (350g). Důležitý je ale poměr mezi hmotností mozku a délkou těla, který udává nepřímo úměrně vytíženost mozku ovládáním tělesných pochodů (čím je toto číslo vyšší, tím více hmotnosti mozku zbývá na myšlení). U člověka je to asi 220 a u delfína 200! Šimpanz se nedá vůbec srovnávat s delfínem, jeho poměr mozek/tělo je menší než 100. Přitom hustota neuronů a rýhování mozku je téměř stejné
  

Hlavní pramen: Sdělení Sydney's Macquarie University

Skulptura „Sluneční oko“ před Macquarie University, Austrálie.