Poslední hibernace sondy končí dnes ve 21:00 SEČ. Po dalších 90 minutách odešle sonda Zemi hlášení o vstupu do aktivního režimu. Tento signál bude rychlostí světla cestovat k naší planetě další čtyři hodiny a nacelých dvacet pět minut. Potvrzení proto očekáváme až v neděli ve 03:30 SEČ. V tu dobu bude sonda 4,6 miliard kilometrů od nás a pouhých 260,7 milionů km od systému Pluto – to je méně než 2 au.
| Detailní pohled HST na Pluto mezi lety 2002 - 2003. Kredit: NASA, ESA, and M. Buie (Southwest Research Institute). Photo No. STScI-PR10-06a Zdroj |
Hlavní komunikační 2,1m anténa začne ihned po probuzení vysílat potřebné informace správným směrem. Jedním z posledních úkonů před hibernací je totiž přesměrování paraboly do směru, ve kterém se bude Země nacházet v době probuzení sondy. Proto nebude zapotřebí žádných krátkých korekčních zážehů.
Následovat bude několik dní analýz navigačních dat, stahování paketů uložených v paměti sondy po dobu hibernace a přípravy na finální sérii testů operačních systémů, všech palubních vědeckých zařízení a dalších komponent. Obě datová úložiště SSR (solid state recorder) o objemu 10 GB budou zformátována, aby měla v průběhu přiblížení dostatečnou kapacitu pro uložení více než tisíce snímků (jedno z nich slouží jako záloha). Do palubní paměti budou uploadovány příkazové sekvence pro poslední fázi letu primárního programu. Letový tým ještě jednou propočítá všechna navigační data a případná zpřesnění a opravy budou rovněž zaslány do počítače sondy. Tato přípravná fáze skončí až po šesti týdnech po probuzení.
| Dva snímky plutónského povrchu. První z r.1994 kamerou FOC. Druhý pořízený HST kamerou ACS. Kredit: NASA, ESA, and M. Buie (Southwest Research Institute) Photo No. STScI-PR10-06b Zdroj |
Hlavní datové úložiště SSR
Solid State Recorder tvoří vnitřní pevnou paměť sestávající se z 16 nezávisle adresovatelných polí. Pro každé pole je určen jeden fyzický paměťový čip na procesorové kartě. Nekomprimovaná data z palubních detektorů můžou být do paměti zapsány rychlostí až 13 Mbits/s. Když se zaplní jedno pole, systém přepne automaticky ukládání do dalšího sektoru. V případě komprese se data přeukládají z jednoho čipu na další, přičemž se nejdřív zachovává i jejich původní nekomprimovaná forma. Systém ukládání dat do SSR pracuje až s 51 kompresními typy (od plného rozlišení přes bezztrátové algoritmy až po různé druhy ztrátových formátů).
Zajímavý je i systém vnitřních paměťových "záložek". Z těchto míst paměti je možné rychle vyvolat předem uložená data v případě operací, jež se často opakují (například při vyrovnávání polohy stroje podle snímků kamer star tracker). Po deaktivaci SSR jsou dočasné záložky smazány.
Fáze přiblížení
První optická pozorování plutonského systému začnou 15. ledna 2015 a budou pokračovat až do 14. července. V průběhu května bude už sonda tak blízko cíli, že rozlišení palubní kamery LORRI bude lepší než z Hubbleova teleskopu, a narůstat bude každým dalším týdnem.
Poslední čtyři plutónské dni (26 pozemských) před přiblížením začne tým letové kontroly pořizovat podrobné mapy povrchu a bezprecedentně nejpřesnější spektroskopická měření dvojice Pluto - Charon v přibližně dvanáctihodinových intervalech při rozlišení +/- 48 km na pixel. Za takových podmínek už bude možno sledovat atmosferické podmínky trpasličí planety a zachytit například oblasti hustého sněžení tamních chemických komponent.
Mapovat povrch Pluta bude sonda po dobu 10 až 12 rotací planetky kolem osy, plánují se širokoúhlé záběry a také stereomontáže skupiny Pluto, Charon, Nix a Hydra.
Nejbližší průlet
Ač jsou tyto fáze dopředu plánované, jde o tak náročný okamžik mise, že jeho přesnější určení a časování bude otázkou dalších týdnů a měsíců, neboť s daty které máme zatím k dispozici není možné pronést jednoznačný verdikt. Prozatím jsou etapy přiblížení rozděleny na dvě. První je rozdělena v hrubším měřítku na dobu dvanácti hodin před a po nejbližším průletu. Ta druhá se týká fáze samotného těsného průletu, a zatím ji členové letové kontroly označují jako T mínus 4 hodiny až T plus 4 hodiny. V té době by měla probíhat intenzivní snímkování atmosféry v ultrafialovém oboru, dále strukturovaná pozorování povrchu v zelené, modré, červené barvě a v pásmu citlivém na detekci metanu. V infračerveném oboru dojde k pořizování spektrografických map povrchu Pluta a Charonu za účelem pátrání po chemickém složení povrchů obou těles.
VIDEO: Sekvence přiblížení a průletu:
V době nejtěsnějšího přiblížení po dobu zhruba 30 minut dosáhne rozlišení LORRI 25 metrů až 0,5 km/pixel - to vše bude záviset na vlnových délkách konkrétních měření jakož i na přesné vzdálenosti, ve které sonda mine povrch planetky. Při největším přiblížení by se měla zaměřit na malou oblast poblíž plutónského terminátoru a snímkovat v rozlišení přibližně 50 m/pixel (to rovněž závisí na volbě dráhy sondy).
Těsně po průletu namíří sonda kamery na odvrácenou stranu Pluta matně nasvícenou odraženým slunečním světlem od povrchu Charonu. V tu dobu bude datové spojení se Zemí na 40 minut přerušeno přítomností samotné planetky v ose komunikace Země - sonda. Tehdy budou aktivovány přístroje Alice a REX, které budou zkoumat atmosféru trpasličí planety ve viditelném světle proti slunečnímu světlu. Ještě důležitější však budou analýzy atmosferického složení pomocí rádiových vln vyslaných s dostatečným předstihem stanicí DSN a jejich zpětný návrat od sondy v době částečného zákrytu Země planetkou.
V době kolem průletu bude sonda pořizovat snímky s takovou četností, že by jejich odeslání na Zemi zabralo 16 měsíců. Jak situaci komentoval vedoucí celé mise Alan Stern, ty nejdůležitější záběry budou pravidelně odesílány pozemním stanicím DSN. Datový tok bude pro pozemní personál jedním z největších oříšků. Tým se rozhodl v kritické době deseti dnů kolem přiblížení zvolit kompresní poměr 20. Tím však dojde k nevratné ztrátě některých dat, proto budou specialisté pečlivě hodnotit, které snímky před odesláním zkomprimovat a které odeslat bezztrátově, ale o to pomaleji. Komprimované snímky budou využity hlavně při mediální kampani v době průletu, záběry pro vědecké analýzy a publikace by se měly objevovat v průběhu dalšího roku.
Generální zkouškou na inkriminované období byl blízký průlet kolem Jupiteru v únoru 2007. Tehdy dosáhla sonda datového toku 38 kb/s. V době přiblížení k Plutu bude tento tok omezen na 300 – 600 (maximálně 1200) b/s. Touto rychlostí by zabral transfer jednoho snímku LORRI 12 hodin a stažení sekvence přiblížení plných 40 dní.
Vědecké vybavení na palubě New Horizons
To samozřejmě tvoří nejdůležitější součást stroje. Mezi hlavní body vědeckého výzkumu patří co nejpřesnější určení geologických a topografických vlastností systému Pluto-Charon, měření povrchových teplot a chemického složení na povrchu obou těles, hledání stop kryovulkanické činnosti, výzkum atmosféry obou těles včetně vlivu slunečního větru na její stav, studium menších měsíců, které už známe, a zároveň hledání dalších potenciálních. A nezapomínejme ani na planetární systém prstenců charakteristických pro vnější planety slunečního systému. Podle mnoha odborníků můžeme nějaké očekávat, neboť oblast Kuiperova pásu charakterizují četné kolize meziplanetární hmoty dopadající na povrch Pluta takovou rychlostí, že můžou být zachyceny až na oběžných drahách planetky.
Všech sedm vědeckých detektorů vznikalo za dohledu Southwest Research Institute, laboratoří aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse, Goddardova centra NASA, University of Colorado, Stanford University a společnosti Ball Aerospace. Najdeme mezi nimi infračervený a ultrafialový spektrometr, barevnou kameru, teleskopickou kameru s vysokým rozlišením, dva výkonné částicové spektrometry, detektor kosmického prachu a dva přístroje pro experimenty v rádiovém oboru. Při volbě vybavení bylo myšleno i na určitý druh spárování jednotlivých detektorů. V případě výpadku jednoho by částečně jeho roli převzal druhý přístroj.
Napájení
Celou sondu o příkonu 180 wattů zásobuje energií jeden radioizotopový termoelektrický článek. Obsahuje 11 kg izotopu Plutonia Pu-238 (ten se nevyužíval v jaderných zbrání, u nich šlo jiné izotopy tohoto prvku). Unikající radiace ve formě alfa částic (jádra hélia) se šíří pouze do vzdálenosti +/- 10 cm od zdroje. Umístění zdroje bylo zvoleno tak, aby co nejméně rušilo palubní detektory a zároveň napomáhalo udržet sondě rotační moment podél jedné z os. Stejně jako u předchozích misí do vnějších částí sluneční soustavy (a dál) nemá New Horizons žádné elektrické baterie. O distribuci elektrické energie do všech zařízení se stará 96 hlavních konektorů a více než 3 200 kabelů. Pro jakoukoli kombinaci vědeckých přístrojů v jednom okamžiku je vždy určeno maximálně 12 W. Celkový odběr všech zařízení dohromady je menší než 30 W, jejich celková hmotnost činí 30 kg (hmotnost sondy je 478 kg).
Na vybavení jsou kladeny velké nároky ohledně hmotnosti (úspora paliva), citlivosti (v okolí Pluta dosahuje svítivost Slunce jedné tisíciny ve srovnání s oběžnou dráhou Země), a zároveň spolehlivosti po deseti letech v prostředí otevřeného vesmíru. Při aktivaci sondy se o pracovní podmínky elektronických segmentů stará autonomní termoregulační systém. Povrch sondy je pokryt tenkými izolačními štíty, které zadržují teplo vnitřních prostor generované samotnými elektrickými komponentami. Ty "vyhřívají" vnitřek sondy na plus 10 - 30° C. Automatizovaný kontrolní systém sleduje elektrické zdroje všech přístrojů. Pokud napětí poklesne pod 150 Voltů, dojde k aktivaci malých ohřívačů. V opačném případě (když byla sonda blíž ke Slunci) se otevřel systém záklopek a došlo k chlazení vnitřních prostor.
| Rozmístění senzorů a detektorů. Kredit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute/ninfinger.org Zdroj |
Představme si ve stručnosti jednotlivá zařízení, která nalezneme na palubě NH. První tři patří mezi základní vybavení, další mezi doplňkové:
Ralph (10,67 kg, 6,74 W)
Multi-spectral Visible Color Imager (MVIC) a IR Spectral Imager (LEISA) – kamera a spektrometr pro viditelné a infračervené vlnové délky se společnou optikou. Zobrazuje barvy, složení a teplotní mapy povrchu. Při největším přiblížení bude jeho rozlišení 0,5 km/pixel monochromaticky, za použití 4 barevných filtrů bude menší než 5 km/pix pro MVIC a cca 10 km/pix pro LEISA. Spektrometr bude hledat stopy N2, CO, CH4, a pořizovat teplotní mapy Pluta a Charonu.
Alice (4,15 kg, 3,6 W)
UV spektrometr pro analýzu složení, struktury a tlaku atmosféry Pluta. Bude pátrat po atmosférách Charonu a dalších objektů Kuiperova pásu (KBO). Někdy bývá označován jako Pluto-Alice (P-Alice), aby se odlišil od stejnojmenného zařízení na palubě sondy Rosetta. Dále měří únikovou rychlost částic svrchní atmosféry planetky při interakci s částicemi slunečního větru.
| Detektor Alice Kredit: NASA Zdroj |
REX (0,1 kg, 2,1 W)
Radio Science EXperiment – jde o soubor experimentů v rádiovém oboru a pasivní radiometr. Tento experiment je unikátní v tom, že je implementován do telekomunikačního systému. Tvoří jej dvě procesorové karty, které využívají hlavní 2,1m parabolickou anténu. Karty jsou identické a jsou spárovány pro zvýšení odstupu signál-šum. Experiment bude měřit teplotu a tlak atmosféry od svrchních vrstev až k povrchu planetky. V době částečného zákrytu bude hlavní anténa přijímat signál dané frekvence vyslaný stanicí sítě DSN a zároveň signál na jiné frekvenci odesílat. Fázovým posuvem (zpožděním) se dají získat o vlastnostech atmosféry (pokud bude dostatečně hustá). Dále bude zařízení zkoumat hustotu plutonské ionosféry a pátrat po stopách atmosféry měsíce Charonu.zkoumat hustotu plutonské ionosféry a pátrat po stopách atmosféry měsíce Charonu.
LORRI (9,03 kg, 4,6 W)
Long Range Reconnaissance Imager – teleskopická kamera schopná sledovat přiblížení i z velké vzdálenosti, takže slouží kromě pořizování vědeckých záběrů i k navigaci. Přibližně 10 týdnů před přiblížením překoná její rozlišení současné Hubbleovo. Je vybavena CCD 1024x1024 pixelů, zorné pole je 0,29x0,29 stupně. Rozšiřuje možnosti zařízení Ralph a slouží taktéž i jako jeho případná záloha. S aperturou o průměru 20,8 cm jde o jeden z nejvýkonnějších teleskopů, jaký byl kdy součástí meziplanetární sondy. Expoziční doba je v rozsahu 0 – 29 967 milisekund (krokování po 1 ms). Maximální frekvence snímků je jeden za sekundu. Neobsahuje žádné pohyblivé mechanické součásti, což zvyšuje její mechanickou odolnost a spolehlivost.
Bude pozorovat i odvrácenou stranu planetky a poskytovat topologická i geologická data ve vysokém rozlišení. Pokud by New Horizons míjelo v podobné vzdálenosti naši planetu, mohli bychom na snímcích rozeznat jednotlivé budovy v oblasti měst.
| Technici Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory instalují LORRI. Kredit: NASA/JHU APL Zdroj |
SWAP (3,3 kg, 2,84 W)
Solar Wind Around Pluto – spektrometr pro měření plazmatu a slunečních částic (25 eV – 7,5 keV). Měření hustoty a rychlosti slunečního větru bude provádět v 64sekundových cyklech. Bude sledovat interakci atmosféry se slunečním větrem. Nepřímo bude také zkoumat magnetické pole planetky.
PEPSSI (1,48 kg, 2,45 W)
Pluto Energetic Particle Spectrometer Science Investigation – druhý palubní spektrometr pro měření vysokoenergetických částic, bude sledovat složení a hustotu plazmatu v atmosféře planetky a zjišťovat množství unikajících částic svrchních vrstev atmosféry v důsledku tlaku slunečního větru.
VB-SDC (1,69 kg, 6,4 W)
Student Dust Counter, známý také pod názvem Venetia Burney SDC. Když v roce 1930 objevil Clyde Tombaugh poslední (tehdy ještě) planetu sluneční soustavy, jedenáctiletá (!) oxfordská rodačka Venetia Katharine Douglas Burney ji jako první navrhla pojmenovat Pluto.
Tento experiment nebyl součástí původního návrhu sondy a NASA jej zařadila do programu v rámci popularizace vesmírného výzkumu. Poprvé se na palubu sondy NASA dostal experiment navržen, vytvořen a na dálku obsluhován studenty University of Colorado. Ač začali na vývoji pracovat jako jedni z posledních, tento detektor dodali NASA jako první.
Zařízení měří výskyt a množství meziplanetárního prachu. Jako senzory používá tenké polarizované plastové filmy, jež při penetraci prachovou částicí generují elektrický proud. Experiment probíhá ve vybraných intervalech po celou dobu letu, kdy jsou ostatní detektory hibernovány. Deaktivuje se při každém korekčním zážehu trysek, aby částečky spáleného paliva neovlivnily výsledky. Měl by měřit výskyt prachu od oblastí vnitřní sluneční soustavy až po vzdálený Kuiper-Edgeworthův pás.
| Detektor VB-SDC s bezpečnostními krytkami na detekčních plochách. Kredit: Wikipedie Zdroj |
Primární cíl mise
I když toho o Plutu nevíme tolik jako o ostatních planetách, přesto by informace o něm zaplnily několik článků. Proto zde zmíníme jen pár faktů souvisejících s misí – jeho velikost, dráhu, s tím související atmosféru, podmínky na povrchu a vzdálenost od Země.
Planetka o průměru 2 360 (+/- 50) km je neoddělitelně spjata s jejím nejbližším a nejhmotnějším měsícem gravitační a dráhovou rezonancí. Objev Charonu (+/-1 200 km) v roce 1978 napomohl astronomům stanovit přesněji celkovou hmotnost soustavy. Pluto a Charon obíhají kolem společného těžiště (barycentra) jako dvojsystém. Měsíc Charon má pouhou jednu dvanáctinu hmotnosti planetky, proto se barycentrum nachází mírně nad povrchem trpasličí planety. Z toho důvodu je na místě často užívaný termín binární systém. Mezinárodní astronomická unie (IAU) však doposud nepřijala formální definici binární trpasličí planety, a proto je Charon oficiálně klasifikován jako satelit Pluta.
Oběžná doba Pluta kolem Slunce je 248 pozemských let. Na rozdíl od jiných planet s takřka kruhovými drahami uspořádanými do roviny ekliptiky má Pluto oběžnou dráhu výstřední, navíc nakloněnou o 17° vůči této rovině. V době perihelia je Slunci blíže než Neptun. Nikdy se s ním ovšem nesrazí – právě z důvodu sklonu jeho oběžné dráhy.
I když pozorujeme toto těleso po desítky let, není lehké určit jeho přesnou polohu. Jednak je to z důvodu velké vzdálenosti od Slunce (v průměru 5 906 380 000 km), ale i vzhledem k době trvání jeho jediného oběhu kolem Slunce – od jeho objevení v roce 1930 urazilo Pluto pouhou třetinu své dráhy kolem Slunce. Chyba při určení polohy může činit až několik tisíc kilometrů, což je v případě těsného průletu dost nepříjemná skutečnost. Proto provedli astronomové na rádiové observatoři ALMA velmi přesná měření pozice planetky vůči hvězdnému pozadí. Jako referenční bod posloužil vzdálený kvasar J1911-2006 (i u hvězd našeho galaktického okolí dochází k pohybům, byť nepatrným). Kvasary jsou aktivní v rádiovém a milimetrovém pásmu, proto mohla ALMA dosáhnout velkého rozlišení. Měření probíhala loni v listopadu a dále v dubnu, červenci a září letošního roku.
| Dvojice Pluto-Charon na snímku observatoře ALMA v rádiovém/milimetrovém oboru. Kredit: NRAO/AUI/NSF Zdroj |
Podobně jako ledový obr Uran má Pluto výrazně skloněnou osu rotace vůči své dráze o 120°, možná v důsledku nějaké dávné kolize. Navíc je jeho osová rotace retrográdní (opačným směrem než u jiných planet). Vzhledem ke Slunci se otočí jednou za 153,2 hodiny – jeden tamní den trvá přibližně 6,39 dne pozemského.
Z časového hlediska je teď vhodná doba na průzkum ledového světa, neboť planetka se na své orbitální dráze zvolna vzdaluje mateřské hvězdě. Vědci se domnívají, že kolem období afélia atmosféra planetky zamrzá a v důsledku gravitace klesne na povrch v podobě pevných částic. Pokud tomu tak je, naši potomci už by neměli, co se plynného obalu týče, co měřit. Mezi hlavní látky v atmosféře obsažené patří dusík, metan a oxid uhelnatý.
Pluto nevážně vážně
Pokud na vás už informací a čísel bylo dost, pojďme se na chvíli podívat na primární cíl mise New Horizons trochu lehčí optikou. Předmětem největší zvídavosti je pro většinu lidí právě ledový a temný svět daleko od nás. Jaký to asi může pocit, být tam a vnímat to na vlastní kůži? Zkusme si na chvíli představit sami sebe v roli „plutonauta“.
Pozorováno ze Země dosahuje Pluto pouze 14. magnitudy, takže není možné jej vidět pouhým okem. Mohli byste však vidět Zemi z povrchu této trpasličí planety? Celkem bez problémů. Ač má podobnou odrazivost povrchu (albedo) jako Pluto, její povrch má 36x větší rozlohu a intenzita slunečního záření v oblasti 1 au je zhruba 1000x větší. Proto by se vám jevila jako hvězda 3. magnitudy. Ovšem museli byste si počkat na zákryt Slunce měsícem Charon, jinak by se Země ztrácela ve svitu naší centrální hvězdy.
Čekání na zatmění by bylo možné krátit si třeba čtením novin v průběhu plutonského dne (nedoporučují tři z pěti očních lékařů). I když je Slunce daleko, pořád je jeho svit na povrchu planetky asi 300x jasnější než Měsíc v úplňku (1/900 denního světla v poledne). Samotné Slunce by bylo pořád nejjasnějším objektem na obloze, zhruba 20 000 000x jasnější než nejjasnější vzdálené hvězdy.
Já vím, dávat si odpolední siestu na Plutu znamená se tam nejdřív nějak dostat. V současnosti se od nás Pluto nachází necelých 33 astronomických jednotek daleko. Za použití malé lodi podobných rozměrů jako New Horizons (jde o stejně bizarní představu, jakou je samotná siesta s novinami) při podobných zásobách paliva by vám cesta na Pluto trvala třicet let, pokud byste nevyužili gravitačního manévru kolem Jupitera. Zhruba polovinu tohoto času byste totiž museli dělat to, co sonda New Horizons dělat nemusí - brzdit. Běžnou pracovní rychlostí vysloužilých raketoplánů by výlet trval jedním směrem 25 let. Let dopravním letadlem by vám zabral 700 let, automobilem 6 660 let, a pokud patříte mezi „eko“ fanoušky, na bicyklu by to znamenalo 47 600 let šlapání.
| Systém Pluta na snímku HST, zeleně označen poslední objevený měsíc P5 kamerou WFC3 z července 2012. Má rozměry 6 – 15 km a obíhá Pluto po kruhové dráze o průměru 93 000 km. Kredit: NASA/ESA/M.Showalter (SETI) Zdroj |
Budoucnost New Horizons
Počátkem letošního roku zažívali projektoví manažeři mise horké chvilky. Pořád nebylo jasné, kam má sonda New Horizons zamířit poté, co mine systém Pluta. Bohužel díky velké rychlosti sondy a malé hmotnosti trpasličí planety nebude možné použít ji jako gravitační prak, proto by se měly další potenciální cíle nacházet někde ve směru současné dráhy. Zhruba dva týdny po průletu by měl proběhnout důležitý zážeh motorů, který by sondu navedl na tu správnou trajektorii.
Pokračování dalšího výzkumu libovolných objektů Kuiperova pásu bylo podmíněno už při schvalování mise o celkových nákladech 700 milionů USD (což činí po rozpočítání na jednoho obyvatele USA částku 25 centů na rok při trvání mise 10 let).
Pozemským astronomům se buď nedařilo najít vhodné objekty, protože jsou velmi malé, tmavé a leží daleko od nás, nebo nastal problém opačný: astronomové pomocí 8,2m teleskopu Subaru na Havaji a 3,5m Magellanova teleskopu v Chile objevili na padesát nových těles KBO (Kuiper Belt Object). Bohužel byla všechna mimo dosah mise NH.
| Infografika hledání vhodných objektů KBO pro další výzkum kamery WCF3. Hvězdičkami jsou označena potenciálně dostupná tělesa. Kredit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute Zdroj | |
| Jeden z 200 snímků HST zaznamenal potenciální malá tělesa Kuiperova pásu. Kredit: NASA, ESA, SwRI, JHU/APL, and the New Horizons KBO Search Team Zdroj |
Tlak z oficiálních míst sílil a hrozilo i zrušení dalšího financování mise. Proto se tým NH rozhodl obrátit se na Hubbleovu komisi a požádat o pozorovací čas na kosmickém teleskopu HST. V historii NASA šlo o velmi ojedinělou žádost u projektu, který toho měl už tolik za sebou. Komise se naštěstí rozhodla na svém zasedání 13. června pozorovací čas přidělit, a to v délce trvání plných 160 oběhů teleskopu kolem Země. Intenzivní hledání začalo hned v červenci a trvalo až do srpna. V jeho průběhu pořídil HST 830 snímků 83 míst na obloze o celkové velikosti měsíčního kotouče.
V polovině září tým HST oznámil, že našel vhodná tělesa pro další pokračování mise NH. Byla pojmenována PT1 až PT3 (potential/possible target – možný cíl). Z těchto tří má PT1 optimální polohu – na jeho dosažení nebude potřeba složitých dráhových korekcí. Objekty PT jsou zhruba 10x větší než typické komety, ale dosahují velikosti pouhých 1 – 2 % planetky Pluto. Všechna tři tělesa se nalézají přibližně miliardu kilometrů za systémem Pluta. Dvě z nich mají předpokládanou velikost 55 km, třetí cca 25 km. Sonda New Horizons by k nim měla dorazit v lednu roku 2019.
VIDEO: Seznamte se s Alanem Sternem a dalšími členy projektu New Frontier:
Co dodat závěrem? Především popřát celému týmu mise hodně štěstí. Vedoucí mise Alan Stern je jakýmsi novodobým Kryštofem Kolumbem meziplanetárního výzkumu. Tento geniální vizionář, jenž byl právem v roce 2007 zařazen redakcí časopisu Time mezi stovku nejvlivnějších lidí planety, opravdu doslova a do písmene posouvá naše horizonty. Ale nezapomínejme ani na stovky dalších lidí, bez kterých by tato mise nebyla možná. My ostatní se máme příští rok na co těšit.
| Vědecký tým mise New Horizons v Kennedyho kosmickém centru v listopadu 2005, pouhé dva měsíce před startem. Kredit: NASA Zdroj |
Zdroje:
https://www.ninfinger.org/karld/My%20Space%20Museum/newhorizons.htm
https://pluto.jhuapl.edu/news_center/news/20140825.php
https://www.eso.org/public/announcements/ann14059/
https://www.jhuapl.edu/newscenter/pressreleases/2014/141015_2.asp
https://pluto.jhuapl.edu/overview/piPerspective.php?page=piPerspective_09_18_2014
https://www.nature.com/news/pluto-bound-probe-faces-crisis-1.15261#horizon
https://www.eso.org/public/czechrepublic/announcements/ann14059/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pluto_(trpasli%C4%8D%C3%AD_planeta)
https://pluto.jhuapl.edu/mission/whereis_nh.php
https://pluto.jhuapl.edu/news_center/news/20140829.php
https://pluto.jhuapl.edu/news_center/news/20140912.php
https://solarsystem.nasa.gov/planets/profile.cfm?Object=Pluto&Display=Sats