Při slovech Amiens na Sommě se nám nejspíš vybaví film „Zákop“ se zkušeným seržantem Winterem a skupinkou mladých vojáků jdoucích na smrt v jedné z nejkrvavějších bitev v historii lidstva. Kromě šrapnelů z první světové, tu letos v létě vykopali také za hrst kamínků. Poskládali z nich ženskou postavu nad níž paleontologové celého světa žasnou.
Amiens (čti „amján“), město asi 120 km severně od Paříže, měli bozi Ares a Mars hodně v lásce. Mordovalo se tam ve velkém jak v obou světových válkách, tak před nimi. Už za dob, kdy to tam patřilo galskému kmenu Albianů si Římané usmysleli, že tam vybudují most. Ve městě se na nějakou dobu zalíbilo i Juliu Caesarovi a vyjížděl odtud masakrovat Galii. Mír tam na určitou dobu přinesl prý jen Napoleon. Krátce poté, co konkordátem francouzská církev byla podřízena státu, zabavený majetek se nevracel a církevní hodnostáři přísahali věrnost státu, byl na radnici v Amiens uzavřen mír s Anglií.
Dnes se město na řece Sommě chlubí tím, že v něm žil i zemřel Jules Verne a katedrálou. Pro milovníky pravěku má ještě jednu zajímavost. Je jí čtvrť Saint-Acheul, nachází se 3 kilometry jihovýchodně od centra města, kde se našlo hodně opracovaných pazourků a málo kdo ví, že podle městské čtvrti je nazvaný celý technologický komplex starého až středního paleolitu: Acheuléen, Acheulean, nebo také Acheulian. Míní se tím jak typické nástroje (pěstní klíny, sekáčky, drasadla, zoubkového nástroje,..) tak i způsob jejich opracování a oblasti kdysi obydleného světa, kde se tyto nástroje nalezly. Zahrnuje oblasti v Africe, západní Evropě a jižní Asii (podrobnosti viz Moviusova linie). Poslední z acheulských industrií, jak se těmto kamenným artefaktům odborně říká, je spojována s Homo erectem a Homo sapiens, celý Acheulean pak časově zahrnuje dobu 1,7 – 0,1 Ma).
www.messagetoeagle.com/artifactamiens.php
Nadšenci pro pravěk se rozhodli pokoušet štěstí v Amiens i o letošním létě. Pustili se do díla s nadějí, že najdou pazourky a když budou mít štěstí, tak i na opracované kosti či parohy. Již druhý den práce narazili na vápencové kamínky. Jejich tvary se jim nějak nezdály a tak si s nimi večer trochu pohráli. Z dvaceti kousků drtě poskládali sošku ženy. Uhlíková analýza jí přisoudila 23 000 let a nálezce i město se proslavili. Vysoká je pouhých 12 cm. S čím si pravěký umělec vyhrál, jsou vnady. Má mohutné pozadí a ještě pozoruhodnější ňadra. Hlava s rameny pro tvůrce evidentně důležité nebyly. Pokud nešlo o nějakou stylizovanou bohyni či symbol plodnosti a mateřství, jak to interpretují odborníci, tak to musela být pravěká pornografie, dodávají k nálezu laici.
S tímto novým nálezem má Francie ženských figurek z pravěku patnáct. Na nově objevenou podobiznu, nazvanou venuše z Renancourt (pojmenované podle městské části, kde více než dvacet tisíc let opočívala v pokoji), nešetří archeologové ani media superlativy. Nám se ale tak velkolepá nezdá. Možná to je kvůli její podobě s tou Věstonickou a naším moravským patriotismem.
O Věstonické venuši jsme se ve škole učili všichni. Na vlastní oči ji ale spatřil jen málo kdo. Nevystavuje se už ani na stojánku, jak bývá u takových památek dobrým zvykem. Jen ve speciální etui v níž je vidět pouze z čelní stranu. To kvůli její křehkosti a prasklině. Příležitostí si ji prohlédnout, byť jen tak omezeně, je jako šafránu. Letošní srpen byl výjimkou, předtím ale dlouhou řadu let nic. I letos byla k vidění jen 22 dnů a komu se nepoštěstilo zajet do Prahy, má smůlu. Už je z Národního muzea zase v trezoru a podle generálního ředitele Moravského zemského muzea, možná i na celá desetiletí.
Pokud začneme venuše vzájemně porovnávat, což archeologové nemají rádi, asi nám začne být nápadné, že i přes tisíce kilometrů a propasti tisíců let, něco všechny nálezy spojuje. Modelky, které si „našinci“ i „cizinci“ pro svá dílka volili, měly k dnešním ideálním mírám 90-60-90 hodně daleko. Jejich favoritky dnes v časopisech pro pány nenajdeme, leda na netu pod ikonkou „Pokud Vám není 18...“.
Za půl roku uplyne devadesát let od doby, kdy Karel Absolon u Dolních Věstonic také vyhrabal z popela sošku kyprých tvarů. Dnes celosvětově známou Moravanku zvěčnil člen tlupy lovců mamutů. Že u nás byly v oblibě děvčice na nichž bylo za co se chytit, dokládají i torza ženských těl z pálené hlíny nalezené v sousedním Pavlově i dál v Předmostí u Přerova. Známější z našich figurek je i venuše zvoucí Landecká, z ostravského vršku stejného jména. Místních patrioti jí ale neřeknou jinak, než Petřkovická. Je z krevele, neboli hematitu a jen 4,6 cm velká. Chybí jí hlava.
Datování jí šouplo do kultury mladšího gravettienu. Torzo mladé ženy někdo schoval pod mamutí stoličku. Svým věkem je na tom prakticky stejně, jako nynější, tolik opěvovaná novinka z Francie. Oběma dámám je okolo 23 000 let. Ta Petřkovická, rozená Landecká, se od všech zatím nalezených venuší výrazně liší. Neoplývá strdím a mlékem. Pokud i ona měla být ideálem krásy, pak z toho vyplývá, že Ostravaci plnoštíhlé už tehdy moc nemuseli, čímž o hezkých pár desítek tisíc let předběhli dobu.
Češi mohou Moravanům závidět. Mají doslova inflaci venuší. Kromě již jmenovaných se na Znojemsku našly i další plastiky. Půlmetrová Hedvika nemá v celé oblasti středního Podunají obdobu. Dvaceticentimetrová mašovická Johanka si zase ještě nestihla setřít veškeré své šminkování. Snahy porovnávat je s kolegyní z Věstonic, je podle odborníků nesmysl. Už proto, že je mezi nimi značný věkový rozdíl. Jedna je ze starší doby kamenné a táhne jí už na třiceti tisícovku. Druhé dvě jsou dílem kultury s moravskou malovanou keramikou a v mladší době kamenné se již praktikovalo zemědělství. K původnímu ženskému symbolu udržení rodu tak přibyl další - uctívání úrodnosti země. A dokonce i když Hedvika s Johankou vznikly ve stejné době, i jejich vzájemné porovnávání je obtížné. Každou uplácali jinou technologií a ani svým zdobením se nepodobají. Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že Jihomoravani se dočkají dalších významných nálezů. Jen v Makovicích se už našly více než tří desítky úlomků různých venuší a přibývají i z dalších lokalit. V Zemském muzeu se něco šušká o přípravě expozice s pracovním názvem archeologický harém.
I Rakušané mají své venuše. Tu nejzachovalejší, o níž si myslí, že může soupeřit s naší Moravankou, objevili ve Willendorfu. Je o něco mladší, než ta z Věstonic, ale i na ní je patrné, co se tehdy nosilo. Nebo spíš nenosilo, protože na sobě má jen pokrývku hlavy, pokud to ovšem není účes. Tenké ručičky jí autor nechal spočinout na pořádných mlékojemech a i když hlavu s pohlavní pokrývkou cudně sklání , břicho a pohlaví s vulvou na nás vystrkuje, takřka necudně. Proporce dokládají, že i jižněji od nás kdysi frčelo dobře živené tělo. Dost možná že Dolno Rakušané ani netuší, na co jsou vlastně pyšní. Jejich otylka je totiž z oolitu, suroviny, která se nachází v brněnské Stránské skále. A Moravský původ má i pazourek, který se vedle jejich favoritky našel...
Nejdál to ve zvýraznění záliby v rembrantovsky kyprých tvarech dotáhli na úpatí Pyrenejí, v místech, kde řeka Save vyhlodala nespočet údolních jeskyň. Už před třiceti tisíci lety tam své vlastníky, nebo nájemce, mělo hodně děr a šlo o jakousi pravěkou metropoli. V jedné, dnes již opuštěné jeskyni, se našla podobizna ženy, známá v uměleckém světě pod příjmením Lespugue. Tehdy na ní padlo patnáct centimetrů mamutího klu a dnes by jí mohlo být tak okolo 25 000 let. Ze všech známých venuší, je tou nejosvalenější. Teoretici tomu říkají stylizace. Prsy, břicho a boky jsou prý vepsány do kruhu tak, aby zbytek těla (hlava, nohy) okolo zvýrazněných partií vytvořil kosočtverec.
Genetikům to ale stejně připadá jako geneticky vedená porucha u níž je typické abnormální zmnožení hýžďového svalstva. Odborně se mu říká dvojité osvalení, anglicky double muscling, německy doppelendrizmus, francouzsky cullard. Postihuje i lidi, ale dnes už se cení jen u skotu a ovcí.
Rostoucí zástupy venuší mění naše představy o těch, co jsme si mysleli, že kvůli honění mamutů, jelenů a otloukání pazourků, nemohli mít na nějaké hlouposti čas. A že na tom byli stejně jako jsme dnes my, co nestíháme. Jak se ukazuje, tak zlé to nejspíš v pravěku nebylo a v tlupách se vždy našel někdo, kdo si vyšetřil čas na sochání, hnětení a pižlání do kosti.
O ženské fetiše uplácané z hlíny, vysochané z kamene, mastku nebo vyřezané z mamutoviny, byl bezpochyby značný zájem. A to jak tisíce kilometrů od nás na západ, tak i na východ, Sibiř nevyjímaje. Kolik něžných stvoření z pravěku se už našlo, v tom se odborníci liší, podle toho, kdo co z nich za tělo ještě považuje a co už ne. Řeč bývá o stovkách exemplářů.
Až na výjimky, jakou je ostravská anorektička, byly v kurzu holky hodně „okaté“. O mužích se říká, že jsou ve svých názorech konzervativní. Nálezy od Atlantiku po Pacifik potvrzují, že většina z v některých věcech ustrnula už v pravěku a nějak to tuší i dnešní holky. Od nás by proto nebylo fér je odsuzovat, když se vylepšují silikonem.
Literatura:
AFP https://www.afp.com/
https://www.messagetoeagle.com/index.html
Wikipedia