Výraz „politický dinosaurus“ s tímto příběhem nabývá poněkud jiného významu. Sauropodní dinosaurus Diplodocus patří k velmi dobře známým zástupcům skupiny. Tito obří býložravci obývali severoamerický kontinent v období svrchní jury, přibližně před 150 miliony let. Jde o jednoho ze zástupců „klasické“ megafauny Morrisonského souvrství, z jehož sedimentů byl v roce 1877 získán holotyp a o rok později byl C. O. Marshem vědecky popsán. Patří k vůbec nejdelším (i když ne nejrobustnějším) dinosaurům, a tedy i suchozemským živočichům všech dob. Druh D. hallorum (do roku 2004 známý jako Seismosaurus hallorum) dosahoval délky přinejmenším 33 metrů a vážil nejspíš přes dvacet tun. Jen srdce diplodoka vážilo podle výpočtů 1,6 tuny, aby dokázalo vypumpovat krev do cévního oběhu takto dlouhého těla.
Dnes jsou rozlišovány čtyři druhy tohoto rodu: D. longus, D. carnegii, D. hayi a zmíněný D. hallorum. Nejznámější je každopádně druh D. carnegii, proslulý dnes prakticky po celém světě. Důvod je prostý a má co dělat s druhovým jménem dinosaura – o rozšíření replik jeho koster se totiž již před více než stoletím zasloužil americký průmyslník a ocelářský magnát skotského původu Andrew Carnegie (1835 – 1919). Carnegie byl zároveň filantrop a ze svého značného jmění podporoval také vykopávky na západě Spojených států. Když byl v roce 1901 popsán na jeho počest další druh diplodoka paleontologem Johnem B. Hatcherem, Carnegie byl nadšen. Jeho „Dippy“ představoval natolik monumentální a okázalou poctu, že se jej průmyslník rozhodl nabídnout několika evropským panovníkům pro jejich muzejní expozice. Zároveň si od tohoto kroku sliboval jisté skromné ovlivnění politických vztahů napříč monarchiemi před první světovou válkou. Carnegie byl muž velkých ambicí – doufal, že zajistí takovou drobnost, jakou je celosvětový mír.
Diplodocus carnegii (někdy také D. carnegiei) byl popsán na základě téměř kompletní kostry, objevené Jacobem Wortmanem a označované dnes CM 84. Kostra je dnes vystavena v expozici Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Když se v listopadovém vydání New York Journal z roku 1898 objevil článek o objevu „nejkolosálnějšího zvířete všech dob“, Carnegie ihned kontaktoval kurátora paleontologických sbírek svého muzea Williama Hollanda (1848 – 1932), aby pro expozici zajistil vlastní exemplář obřího dinosaura. Holland pak sestavil paleontologický „dream team“, složený z nejzvučnějších jmen tehdejší americké vertebrální paleontologie a poslal jej do odlehlých oblastí Wyomingu. Doufal, že se jim podaří objevil další obří exempláře sauropodů, a ve svém očekávání se nezklamal. Dne 4. července 1899 byl objeven fosilní jedinec jednoho z nejslavnějších budoucích dinosaurů. O rok později objevili paleontologové vyslaní Hollandem ještě jednoho menšího jedince a samozřejmě i další zástupce svrchnojurské fauny Morrisonského souvrství (nechyběly exempláře sauropodů apatosaura a kamarasaura nebo tyreofora stegosaura).
Diplodocus byl téměř kompletní a se zhruba 26 metry představoval nejdelšího do té doby objeveného dinosaura. Carnegie, který udržoval aktivní konverzaci s britským králem Edwardem VII. panovníkovi roku 1901 ukázal nákres kostry na stěně skotského zámku Skibo. Král ihned projevil zájem vlastnit repliku kostry v londýnském muzeu. A tehdy se rozpoutala skutečná mánie v šíření replik amerického dinosaura – najatá armáda převážně italských dělníků pracně vyráběla plastové odlitky a dne 12. května roku 1905 uvítalo prvního evropského diplodoka londýnské muzeum (Síň plazů v Jižním Kensingtonu). Zatímco Carnegie byl slavnostnímu odhalení přítomen, britský král nikoliv; zastoupil jej tehdy Baron Avebury. Veřejnost byla nadšena a britský tisk se předháněl v superlativech – monstrózní rozměry dinosaura v poměru k jeho malé lebce zřejmě již zde přisoudily dinosaurům roli jakýchsi evolučních omylů přírody, která se jich houževnatě držela ještě dalších sedm desetiletí
Již londýnskému odhalení byli přítomni vyslanci německého císaře a francouzského presidenta. V Německu však předběhl diplodoka z Pittsburghu diplodokus z New Yorku. Během roku 1907 s pompou přivítali svého dinosaura ve frankfurtském Senckenbergově muzeu, zdrojem bylo Americké přírodovědecké muzeum (roli zde sehrály kolegiální vztahy mezi řediteli obou muzeí a také jistá vědecká rivalita Frankfurtu a Berlína). Zde však šlo o druh D. longus. Berlínské muzeum pak odhalilo kostru svého diplodoka s o poznáním menší pompou o rok později (po slavných německých expedicích do východoafrického Tendaguru navíc tuto kostru zastínil obří Brachiosaurus brancai, dnes Giraffatitan). V červnu roku 1908 (pouhý měsíc po Berlínu) byla kostra od Carnegieho odhalena také v Paříži. I zde byla veřejnost nadšena a nemálo už se v kuloárech mluvilo o tom, kterak americký průmyslník spřádá plány na ovlivnění evropských korunovaných hlav.
Mezitím už o zkameněliny obřího dinosaura projevily zájem také v dalších evropských zemích. Ještě koncem roku 1908 byla sada 32 až 36 beden s odlitky dopravena do Vídně, o rok později pak do italské Bologně a v roce 1910 do ruského Sankt-Petěrburgu a španělského Madridu. Nakonec si replika kostry našla cestu i do jednoho jihoamerického muzea, konkrétně do argentinského Museo de la Plata. Tuto dobrodružnou cestu později popsal Holland ve své knize To the River Plate and Back. Kostra argentinského diplodoka byla slavnostně vystavena roku 1913 a setkala se s velkým ohlasem místní veřejnosti (byť samozřejmě mírou publicity nemohla konkurovat evropským expozicím). Carnegie by nejspíš daroval svého předpotopního jmenovce i dalším institucím, jeho záměry ale překazilo právě to, čemu se snažil zabránit – světová válka. Průmyslník a filantrop zemřel krátce po jejím skončení v roce 1919 a další repliky koster už posílat nestihl.
Důvody, které Carnegieho vedly k šíření odlitků kostry, spočívají nejspíš v několika jeho osobnostních charakteristikách. Za prvé to byla jeho ctižádost, spojená s touto zajistit světu mír. Průmyslník skutečně věřil, že darováním impozantních koster korunovaným hlavám v Evropě přispěje k míru a umožní panovníkům najít cestu ke svým poddaným (jež budou díky jejich blahosklonnosti moci obdivovat dosud nevídané divy prasvěta). Dalším důvodem byla pochopitelně snaha o osobní nesmrtelnost, byť jen v pomyslné rovině – koneckonců, dinosaurus byl pojmenovaný po něm. Carnegie měl však i méně zištné důvody – byl filantropem a jeho dlouhodobým cílem bylo šíření osvěty mezi laickou veřejností. Proto už po mnoho desetiletí podporoval knihovny a vzdělávací instituce. Obří diplodokus představoval úžasnou pomůcku v tažení za poznáním – jitřil fantazii a byl jednoduše nepřehlédnutelný. Kromě toho šlo také o nápadný symbol síly a majestátnosti, alespoň tak ho pojímal i Carnegie (který snad coby přesvědčený sociální darwinista ztotožňoval sílu a životaschopnost dinosaura se svojí „maličkosti“). Tak jako tak, zpočátku velmi dobrý plán se nevyvedl podle jeho představ – válce samozřejmě nezabránil a navíc se s každým dalším rokem jeho donátorská aktivita setkávala s čím dál větší odměřeností a výsměchem. Některé humoristické časopisy se vysmívaly „pošetilým monarchům, kteří se klaní neurozenému podnikateli, aby od něj získali svoji vytouženou hračku.“ S odstupem na celou věc pohlíželi také konzervativní kruhy aristokratů i bohatší evropské veřejnosti, neboť odmítali brát vážně Američana, který je významný pouze svým jměním. Americká vědecká veřejnost se na repatriaci svých (byť jen uměle odlitých) fosílií také netvářila nadšeně. Carnegiemu tiše vyčítali, že zprostředkovává zaoceánské veřejnosti přírodní bohatství Nového světa, o kterém Evropané nemohou nic kloudného vědět. Ano, taková tedy byla menšinová reakce části veřejnosti. Co ale pozitivní přijetí dinosauřích koster?
Ať už byly výhrady kohokoliv jakékoliv, odlitky koster diplodoka zaznamenaly nebývalý úspěch. I dnes často ještě stojíme před velkými kostrami sauropodů bezmála v němém úžasu, před více než stoletím ale byla veřejnost doslova konsternována! Davy se hrnuly na shlédnutí expozice s obří kostrou, ať už to bylo v Londýně, Madridu, Paříži nebo Vídni. Svůj vliv zanechaly kostry také v populární kultuře a v činnosti evropských paleontologů. Vždyť ačkoliv dinosauří paleontologie má své počátky právě v Evropě, skutečné „public-relations“ této skupiny ukázaly většině Evropanů teprve obří kostry z amerického Západu. Na dlouhou dobu se pak slovo Diplodocus stalo synonymem pro dinosaura nebo dokonce jakéhokoliv vyhynulého tvora. Dokonce i nejstarší tanky, používané v první světové válce, byly některými válečnými korespondenty označovány jako „obrnění diplodokové“! Rodové jméno tohoto dinosaura se pak objevuje i v románech slavných spisovatelů, jakým je James Joyce nebo Bram Stoker. Není jistě náhoda, že první animovaný film o dinosaurech, pojmenovaný Gertie the Dinosaur (Winsor McCay, 1914) zobrazuje právě diplodoka. Na počátku 20. století nebylo slavnějšího dinosaura (byť současný král Tyrannosaurus rex byl světu představen již roku 1905). Díky Carnegiemu v předvečer první světové války mohlo touto kostrou honosit téměř každé velké přírodovědecké muzeum Evropy (v roce 1930 byla ještě jedna replika dodatečně odhalena v paleontologickém muzeu v Mexico City a roku 1932 ji obdrželo Mnichovské muzeum, přičemž dodnes nebyla smontována). Je jen velká škoda, že – navzdory údajné nabídce, která přišla – muselo tehdejší Národní muzeum v Praze repliku kostry odmítnout. Důvod byl prý prostý – budova muzea nedisponovala žádnou místností tak velkou, aby se do ní kompletní kostra vešla. A tak dnes musíme za nejbližším diplodokem do Vídně nebo Berlína…
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus
https://dinosours.wordpress.com/2014/08/13/the-diplodocus-seen-around-the-world/
https://www.huygens.knaw.nl/nieuwland/
https://www.huygens.knaw.nl/wp-content/uploads/2011/06/Nieuwland-Ilja.-2012.-The-Wandering-Friend.-Andrew-Carnegie%E2%80%99s-Dinosaur-Invades-Europe-1904-1918.-Popular-Exhibitions-Science-and-Showmanship-1840-1910-219-236.pdf
* Nieuwland, I. 2010. The colossal stranger: Andrew Carnegie and Diplodocus intrude European Culture, 1904-1912. Endeavour. Vol 34, No. 2.
Psáno pro Osel.cz a Dinosaurusblog
Video: Deadly mating rituals that signaled which Diplodocus had earned the right to mate. Kredit BBC Earth