Velké téma historie megafauny, tedy rozmanité sebranky úžasných velkých obratlovců, kteří náhle vymřeli na konci zatím poslední doby ledové, už podle všeho nebudí tak velké vášně. Je stále zřejmější, že naprostou většinu z nich mají na svědomí naši srdnatí předci. Z našeho pohledu je to jistě veliká škoda, protože zmizeli fantastičtí tvorové, kteří by byli pýchou dnešních zoologických zahrad a přírodopisných dokumentů. Tehdejší lidé si ale zaslouží především náš veliký obdiv. Ulovit mamuta, srstnatého nosorožce nebo dokonce šavlozubého tygra s prostředky sklonku nejmladší doby ledové, na to by si dneska troufl jen málokdo. Neměli bychom zapomínat, že kdyby naši předci neuspěli, tak tu nejsme. Ať už si ale o vyhubení megafauny myslíme cokoliv, jsou to každopádně nesmírně napínané a poučné příběhy. Právě taková je i historie vyhlazení atraktivních ptáků moa na Novém Zélandu, k němuž došlo vlastně až ve středověku.
Asi tak patnáct druhů nelétavých ptáků moa, neboli více či méně gigantických blízkých příbuzných dnešních jihomerických tinam, bylo dominantními býložravci Nového Zélandu. Kromě obrovitého orla Haastova (Harpagornis moorei) tam neměli žádné pořádné protivníky. Pak ale někdy po roce 1300 na ostrovy Nového Zélandu dorazilo několik vln polynéských osídlenců, z nichž se stali Maorové, a pro ptáky moa se dramaticky změnila situace.
Richard Holdaway z Palaecol Research Ltd a Canterburské univerzity, Chris Jacomb z Univerzity v Otagu a jejich badatelské týmy nijak nepochybují o tom, že to byli právě Maorové, kdo zlikvidoval ptáky moa. Zajímalo je ale, jak vlastně vyhlazení ohromných ptáků proběhlo. Podle publikace v Nature Communications zjistili, že moa vyhubili lidé, jejichž osídlení na Novém Zélandu bylo jedno z nejvíce řídkých ve známé historii. Jinak řečeno, celou skupinu pozoruhodných moa vymazalo pár stovek lovců. Podle Holdawaye, Jacomba a spol. bylo v době největšího vybíjení ptáků moa na Nové Zélandu sotva 1 500 polynéských osadníků, čili asi tak jedna osoba na 100 kilometrů čtverečních. Když moa zmizeli z historie, tak prý na Novém Zélandu žilo asi 2 500 lidí, tedy stále žádná sláva.
Badatelé vyšli z aktuálních odhadů velikosti zakládající populace Polynésanů na Novém Zélandu, které činí 400 lidí, včetně 170-230 žen. Na tuto původní populaci pak nasadili co možná nejrealističtější modely růstu populací, odvozené od dnešních i dřívějších etnik, a modelovali s nimi populaci lovců moa. Když měli obyvatelé Nového Zélandu k dispozici moa a také tuleně, tak jejich lov přinášel kvalitní stravu a pravděpodobně také rychlejší růst populace, což Holdaway, Jacomb a spol. rovněž vzali v úvahu.
Na základě přesného radiokarbonového datování vaječných skořápek, u nichž bylo geneticky potvrzeno, že patřily ptákům moa, dospěli vědci k názoru, že lidé na Novém Zélandu lovili moa brzy po erupci sopky Tarawera na Severním ostrově, k níž došlo kolem roku 1315. Sopečný popel téhle erupce je významný pro datování událostí na Novém Zélandu. Pod popelem, čili před výbuchem sopky Tarawera, se zatím nenašly žádné nesporné stopy lidského osídlení.
Pokud jde o konec lovu moa, tedy jejich vyhubení, badatelé podle dalších 270 radiokarbonových údajů tvrdí, že v dobře dostupných nížinách Jižního ostrova Nového Zélandu zmizeli moa už na konci 14. století, nějakých 80 až 90 let od rozpoutání lovu. Na celém Jižním ostrově pak byli moa vyhubeni za dalších 20 let. Poslední moa na celém Jižním ostrově žili v horách severozápadně od dnešního Nelsonu. Za pouhé století od příjezdu Polynésanů v oblasti Wairau Bar, poblíž Blenheimu, byli moa Jižního ostrova historií.
Na celém Novém Zélandu moa vyhynuli pravděpodobně do roku 1500, i když se objevují nepříliš podložené zvěsti, že pár malých populací mohlo přežívat v nedostupných koutech Nového Zélandu snad až do 19. století. Bez ohledu na dohady podlehli moa a s nimi i další velká zvířata Nového Zélandu neuvěřitelnému blitzkriegu nepříliš početných, ale jistě dobře motivovaných lovců. Lovili je, někdy hromadně ubíjeli, a pak také měnili jejich prostředí. Podle Holdawaye s Jacombem odpůrci myšlenky likvidace megauny lovci říkají, že mamuty, obří lenochody anebo neméně obří vačnatce, v severní a jižní Americe, Austrálii i jinde, nemohli vyhubit málo početní lovci. Teď je více než zřejmé, že to mohli zvládnout.
Je tohle definitivní tečka za pozoruhodnými ptáky moa? To záleží na nás. Máme k dispozici prý ucházející vzorky DNA moa a v dnešních světě stále ještě žijí jejich blízcí příbuzní – malé tinamy a velikostí ptákům moa mnohem bližší pštrosi a spol. Podle odborníků jsou moa mezi nejnadějnějšími kandidáty na vzkříšení z mrtvých v molekulárních laboratořích. Jen sebrat odvahu a mít štěstí při klonování. Podle všeho to moa dlužíme.
Video: Humans Wiped Out Giant New Zealand Bird!. Kredit: Today Breaking NEWS
Video: The Giant Moa. Kredit: Chris Newman
Literatura
University of Otago 7. 11. 2014, Nature Communications 5: 5436, Wikipedia (Moa).