Již kolem poloviny 19. století si někteří tehdejší přírodovědci (Richard Owen, Thomas H. Huxley) povšimli, že druhohorní dinosauři mohli být poměrně aktivními, rychle se pohybujícími tvory, kteří rozhodně neodpovídají představě současných lenivých ještěrů v teráriích. Owen tento fakt vyvozoval ze vzpřímeného postoje jejich končetin, Huxley například ze srovnání jednotlivých kosterních elementů dinosaurů s tehdy nově popsaným bavorským „praptákem“ archeopteryxem. Následně se však na celé století tento myšlenkový pokrok zarazil a převládl spíše zpátečnický, konzervativní pohled na dinosaury, vnímající je jako velké, tupé a nepříliš aktivní tvory. Teprve na konci 60. let minulého století s objevem dromeosaurida deinonycha (Deinonychus antirrhopus) Johnem H. Ostromem (1928 – 2005) a následným působením neortodoxního paleontologa Roberta T. Bakkera (*1945) začala éra tzv. Dinosauří renesance, která změnila pohled na tuto pravěkou skupinu obratlovců definitivně a zcela nezvratně. Následovaly první teorie o teplokrevnosti dinosaurů, předpoklady a od roku 1996 i přímé objevy opeřených dinosaurů, série filmových Jurských parků* a celosvětový boom v popularitě této skupiny.
Jedním z vedlejších produktů dinosauří renesance pak byly také první vážně míněné úvahy o tom, co by se stalo, kdyby neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli . Na konci 70. let už bylo jasné, že v jejich případě o žádné „evoluční omyly“ nešlo, ba naopak – představovali dominantní, na své prostředí velmi dobře adaptované formy obratlovců a vládli souším naší planety po fantasticky dlouhou dobu 135 milionů let (v průběhu jury a křídy, v triasu ještě dominantní skupinou nebyli). Jejich vyhynutí pak bylo mnohem spíše dílem katastrofální shody náhod, než projevem jakési vnitřní slabosti, nedokonalosti či neschopnosti obstát v dramaticky se proměňujícím světě. Otázka se tedy nabízela sama – kdyby dinosauři nevyhynuli při události K-T před 66 – 65 miliony let, mohli by přežít až do současnosti? A co by to znamenalo například pro další vývoj savců? Nebo jinak – nemohli dinosauři za další miliony let vytvořit nějakou inteligentní formu života, která by dnes ovládala svět místo nás? Odpovědí byl vznik mnoha víceméně učených teorií a zcela zákonitě také …příchod dinosauroidů.
Pro pořádek uvádím raději hned v úvodu – koncept dinosauroida je zcela hypotetický a (alespoň na tomto blogu) nemá absolutně nic společného s interpretacemi kryptozoologickými, ufologickými nebo jakýmikoliv jinými, které se dovolávají tajných spiknutí, neoficiálních či alternativních myšlenkových proudů a učení apod. Pojem dinosauroid zde chápeme zcela ve smyslu myšlenkové formy inteligentního tvora – nositele civilizace a kultury v užším smyslu – vzniklého z některé formy (teropodního) dinosaura. Samozřejmě opět na úvod dodávám, že taková bytost ani stopy po její činnosti či samotné existenci nebyly nikdy ve fosilním záznamu nalezeny. To ovšem neznamená, že by teoreticky nemohla vzniknout. V průběhu 70. let paleontologové zjistili, že jedna skupina teropodních dinosaurů, známých jako troodontidi (čeleď Troodontidae, tehdy spíše Saurornithidae ), vykazovala zajímavý anatomický trend – tendenci ke zvětšování mozkovny. Svrchnokřídové druhy, jako byl sám Troodon formosus, pak vykazovaly na poměry dinosaurů velmi vysoké EQ (encefalizační kvocient) a mohli v tomto ohledu překonávat dokonce i některé současné savce a ptáky. To vedlo k jistému zjednodušenému pohledu na tuto skupinu a přineslo první vlnu fascinace těmito „vysoce inteligentními“ dinosaury. Z tohoto přístupu už vedla přímá cesta k tvrzení, že tito dinosauři dosahovali „inteligence primitivních lidí“ a možná překonávali i současné primáty (viz například také Crichtonovi velociraptoři v Jurském parku). Hypotézy o zvětšujícím se mozku troodontidů se pevně chytil také proslulý americký astronom Carl Sagan (1934 – 1996), který ve své knize Draci z ráje (1977) spekuluje o tom, kam by se mohl ubírat vývoj neptačích dinosaurů, kdyby na konci druhohor nevyhynuli. Jeho zajímavé pojetí této problematiky zajistilo celé myšlence jistou popularitu, jejímž výsledkem byly mimo jiné také četné vědecko-fantastické povídky a příběhy, které se na přelomu 70. a 80. let objevovaly doslova jako houby po dešti. Ve stejném roce jako Sagan publikoval svůj fiktivní román o inteligentních dinosaurech pod názvem Kako no kageri (Stín minulosti) také japonský spisovatel sci-fi Aritsune Toyota (ten se inspiroval již popisem „teplokrevného“ Ostromova deinonycha). Ještě v roce 1978 svou troškou do mlýna přispěl také americký psycholog Harry Jerisson, který o problematice dinosauroida referoval při mítinku Asociace amerických psychologů. Ve své přednášce s názvem „Chytří dinosauři a srovnávací psychologie“ vyslovil názor, že dinosauři jako byl Dromiceiomimus (kurzoriální ornitomimid) se mohli potenciálně vyvinout ve vysoce inteligentní formu, podobnou člověku.
Dosud nejvýznamnější příspěvek k problematice dinosauroidů poskytl kanadský paleontolog Dale Russell (*1937), který se otázkou inteligence dinosaurů zabývá od 70. let. V roce 1982 tento kurátor sbírek fosilních obratlovců Národního kanadského muzea v Ottawě (tehdy Národního muzea přírodních věd) spojil své síly s výtvarníkem a taxidermistou Ronem Séguinem za účelem vytvoření působivého hypotetického modelu dinosauroida. Ten je dnes obecně známý a v mnoha modifikacích a napodobeninách jej můžeme vídat i v zoologických zahradách, dinoparcích nebo muzeích. Russellův dinosauroid je dvounohý a má vzpřímenou postavu, je vysoký asi 1,3 metru, objem jeho mozkovny činí 1100 cm3 a tříprsté ruce mají částečně protistojné prsty. Russell publikoval vědecký článek, kde svůj model podrobně popisuje a vysvětluje jednotlivé jeho anatomické rysy. Vychází přitom z vlastního objevu první poměrně kompletní lebky troodona, která ukázala, že tito vyspělí teropodi disponovali mozkem asi šestkrát větším, než jakým se v průměru honosili ostatní neptačí dinosauři. Pokud by tedy před 66 miliony let nevyhynuli, mohli se dle autora proměnit v něco velmi podobného dinosauroidovi a stanout na samém prahu civilizace. Russelův a Séguinův model vzbudil velký ohlas, který je ostatně na některých internetových fórech živý dodnes. Názory jsou přitom smíšené. V roce 1985 se například pozitivně vyjádřil anglický paleontolog David Norman, který dinosauroida uvítal jako „odvážnou a příjemně provokativní myšlenku“. V roce 2004 se tomuto hypotetickému tvorovi obdivuje také italský paleontolog Cristiano Dal Sasso ve své knize Dinosaurs of Italy. Naopak negativní postoj a kritiku si Russel vysloužil kupříkladu u Gregoryho Paula, který v roce 1988 ve své knize Predatory Dinosaurus of the World modelu dinosauroida vytýká „přílišnou podobu lidské bytosti“, podobně jako další Američan Thomas R. Holtz a většina dalších. Dnes dobře víme, že troodontidi se podobali spíše (většinou) nelétavým, pozemním běhavým ptákům s pernatým pokryvem těla a nevykazovali příliš „plazí“ vzhled. Ačkoliv Russell zamýšlel svůj model prezentovat jako hypotetickou možnost s vědeckým pozadím, jeho výsledku se chopili četní autoři literatury různě valné kvality. Největším průšvihem spojeným s dinosauroidem se pak nejspíš stala kniha Dinosaur Mysteries (O´Neill, 1989) – autor tohoto nepříliš fundovaného titulu na straně 24 píše cosi ve smyslu, že „…lidé žasli nad tím, jak pokročilý tento dinosaurus byl (na poměry své geologické doby)…“. Jinými slovy, O´Neill skutečně věřil, že Russellův dinosauroid byl existujícím a již objeveným druhem dinosaura. Taková příhoda je ale spíše výjimkou.
Dinosauroid i celý koncept inteligentních dinosaurů tedy počátkem 80. let definitivně vstoupil do dějin vědy i pop-kultury a po nějakou dobu ustrnul ve stadiu jakéhosi kulturního „evolučního zmrazení“. Teprve v roce 2006 se na některých webech vědecké blogosféry začínají objevovat nová zpracování a další úvahy a spekulace na toto téma. Jedním z nejznámějších pokusů o vytvoření moderního dinosauroida je Avisapiens saurotheos, jehož ztvárnil turecký umělec Cevdet Kosemen (pod uměleckou přezdívkou Nemo Ramjet). Tento opeřený inteligentní dinosauroid s horizontálním držením těla a celkově podstatně přirozenějším „dinosauřím“ vzezřením představuje odpověď na nejčastější námitky vznášené vůči modelu Russella a Séguina. Podle Kosemena (a jeho rádce i přítele, paleontologa Darenna Naishe) by inteligentní post-mezozoický dinosaurus vypadal velmi podobně jako jeho předkové, pouze snad mohl mít o trochu větší mozkovnu a lišily by se některé drobné anatomické detaily například ve stavbě předních končetin. Mnohé další změny a „vylepšení“ by se pak odehrávaly spíše v rovině neviditelných etologických adaptací (například lepší kooperace při lovu, zdokonalená spolupráce a složitější námluvní rituály ve smečce apod.). Konzervativnější přístup ovšem nezabránil Kosemenovi a některým dalším autorům, aby nezašli ještě o pár kroků dál a nevytvořili hypotetický svět dinosaurů i s jejich zbraněmi (oštěpy vrhané ocasem!), rituály nebo třeba jeskynními malbami, tolik podobnými těm (lidským) paleolitickým.
Mnozí začínající umělci se nechávají strhnout dobrým příkladem, a tak například webové stránky typu DeviantArt dnes doslova překypují dinosauroidy všech možných tvarů, barev a velikostí. Dale Russell se nejspíš nestačí divit, jakou „dinosauroidí“ mánii svým zcela vážně míněným a vědecky podloženým, byť hypotetickým výzkumem uvedl do chodu. Základní fakta však zůstavají i po téměř čtyřech desetiletích stejná – troodontidi a jejich maniraptoří příbuzní skutečně představovali skupinu velice agilních dinosaurů s relativně velkým mozkem. Jejich přední končetiny měly částečně protistojné prsty a snad mohli být schopni uchopit do přední končetiny například kořist v podobě malého plaza či savce. Velikost mozku se v průběhu geologického času u této skupiny mírně zvětšovala, rozhodně ale ne tak rychle, jak by si příznivci myšlenky inteligentního dinosaura přáli. Absolutně žádné důkazy dnes nenasvědčují tomu, že nějaká skutečně vysoce inteligentní forma života na konci křídového období existovala (ačkoliv nelze tuto myšlenku z podstaty věci ani vyvrátit). A kdyby dinosauři přežili – co by bylo pak? Jediná poctivá odpověď je, že nemáme tušení. Snad by se dnes proháněli po mezích tvorové podobní obřím papouškům a s inteligencí vyšších primátů. Možná by tu stále vládli tvorové chytří pouze jako krokodýl. Nebo by snad super-civilizace inteligentních dinosauroidů s náskokem desítek milionů let vývoje již navštěvovala světy v okolí vzdálených hvězd? Nevíme, netušíme, nemáme ponětí…. Jen jedno je nejspíš jisté: my sami bychom tu dnes (zatím ještě?) nebyli.
Odkazy:
https://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/int_dino.pdf
https://blogs.scientificamerican.com/tetrapod-zoology/2012/10/27/dinosauroids-revisited-revisited/
https://scienceblogs.com/laelaps/2007/10/23/troodon-sapiens-thoughts-on-th/
https://www.daviddarling.info/encyclopedia/D/dinosaurintell.html
https://eversmarterworld.wordpress.com/tag/dinosauroid-hypothesis/
https://history.nasa.gov/CP-2156/ch4.3.htm
https://palaeoblog.blogspot.cz/2005/12/return-of-dinosauroid-man.html
https://cosmosmagazine.com/features/smartasaurus/
https://dino.wikia.com/wiki/Dinosauroid
https://nemo-ramjet.deviantart.com/art/Dinosauroid-Surprise-103551577
https://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_intelligence#Sapient_dinosaurs
Russell, D. A.; Séguin, R. (1982). „Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid“. Syllogeus 37: 1–43.
Psáno pro DinosaurusBlog a osel.cz