V pobřežním pásmu od Anglie až po Dánsko není o velké pazourkové hlízy nouze. Z takového materiálu se pak dají snáze vytloukat čepele a ty dále opracovat na konkrétní výrobky. Tak vznikají velké, efektně vypadající pazourkové nože, sekerky a hroty. Náročnější je však používat při výrobě pazourkových nástrojů místní surovinu, tj. pazourky dopravené k nám jako souvky ledovcem. Předně se nikde nedají koupit a je nutno se pro ně vypravit na místa ledovcových sedimentů. Jsou to zejména různé odkryvy jako štěrkovny nebo hliniště, ale také říční nánosy. Dost se toho dá nasbírat i na polích. Samozřejmě jen v místech, kde jsou sedimenty pocházející z činnosti kontinentálního ledovce. Více v článku Pazourek – nejstarší kulturní nerost aneb kámen všech kamenů.
„Naše“ pazourky co do velikosti nedosahují velikosti pazourků třeba z Dánska. Většinou mají jen kolem 10 - 15 cm a jen výjimečně se u nás najdou velké hlízy o váze několika kilogramů. Kvalitou se ale těm „zahraničním“ zcela vyrovnají.
Ostatně ani v pravěku se za pazourkem od nás nechodilo daleko na sever. To, že se využívaly pazourky z domácích zdrojů předpokládal již archeolog a nálezce Petřkovické Venuše Bohuslav Klíma a před ním všechny generace archeologů. Nikdo to ale nevyzkoušel v praxi. Hodně se toho ví o úštěpové a štípané industrii, jak se tomu správně odborně říká, jsou zdokumentovány desetitisíce pazourkových nástrojů z pravěkých lokalit na území Česka, avšak surovou pazourkovou hlízu kupř. z moravskoslezských ledovcových sedimentů už měl v ruce málokdo. A pokud jde o experimentování s výrobou pazourkové industrie z místní suroviny, jistě došlo k ojedinělým pokusům, ale o větším experimentování nemůže být řeč.
Výrobou pazourkových nástrojů se od března tohoto roku zabývá pan Jiří Dudek z Hlučína. Z jeho kolekce cca 5 500 pazourků, které nasbíral od roku 2007 na Ostravsku, vzniklo v Bolatickém skanzenu unikátní muzeum pazourků. Sbírka je víceméně uzavřena a její exponáty se doplňují jen o mimořádné nové nálezy. Sběry kamenů ze svých dalších výprav za souvky se pan Dudek rozhodl využít k pokusům s výrobou pazourkových nástrojů. Na jeho pokusy již padly stovky pazourkových hlíz. Teorie zná různé techniky výroby kamenných nástrojů, od nástrojů úštěpových, kdy se z prvotní suroviny otloukáním úštěpků formuje podoba nástroje až po nástroje štípané, jejichž výroba začíná tím, že se ze suroviny odrážejí čepele. Výrobní techniky se vyvíjely od starého paleolitu, kdy se používala úštěpová technologie až po dokonalejší štípané nástroje v závěru paleolitu. Řečeno velmi zjednodušeně, neboť existuje nejen mnoho přechodných forem, ale i návrat k „starým“ postupům, kdy se i na konci doby kamenné opět někde mohou vyrábět úštěpové nástroje. Teorie výroby kamenných nástrojů popisuje, jak se co dělá, ale není nad to, když si to člověk ověří. A právě k tomu se pan Dudek odhodlal. Měl jsem tu možnost v září se s panem Dudkem vypravit do Frýdeckého lesa a projít koryto Podšajarky, meandrující v ledovcové moréně. Oba jsme v řečišti nějaký ten pazourek našli. Když jsme vyšli z lesa, vyndal pan Dudek z auta několik krabiček a na lavičce rozprostřel výsledky svých dřívějších pokusů s výrobou pazourkových nástrojů. Některé jsme hned na místě vyzkoušeli. Pazourková čepelka lehce přeřezala centimetr silnou větev a škrabkou se snadno dala odstranit z větvě kůra. Jedna z čepelí měla ostří, které si v ničem nezadalo s ostřím nože. Jak je vidět na fotografii, snadno lze vyrobit i jednoduchou vrtačku. Proužky kůže zastoupily moderní provázky, ale podstatné na pokusu je, že se s ní dá vrtat dřevo, pískovec nebo vápenec poměrně snadno.
Fotografie pazourkových nástrojů jsem poslal několika známým, kteří se věnují archeologii profesionálně. Ohlas byl velký. Některé nástroje by se prý daly zaměnit za originální pravěké výrobky.
V Archeologickém klubu Příbor se řadu let zabývají pravěkými lokalitami archeologové Jan Diviš a Daniel Fryč. Objevili desítky archeologických lokalit z různých období paleolitu a při povrchovém průzkumu nasbírali tisíce kamenných nástrojů, převážně z pazourku. Výzkumy provádějí v okolí Příbora, Kopřivnice, Štramberku, Bílovce, Fulneku a na mnoha dalších místech.
Všechny ty nově vyrobené nástroje – škrabadla, hroty, rydla a čepelky odpovídají pravěkým nástrojům, které se nacházejí v moravskoslezské oblasti (např. na archeologických lokalitách objevených archeology z Příbora) nejen typově, ale i svým rozmanitým zabarvením, které je dané barevnou variabilitou pazourkové suroviny (chybí jen patina, kterou získá pazourkový nástroj až po tisíciletích). To je důkaz, že lidé k výrobě pazourkových nástrojů používali místní surovinu – pazourky z ledovcových sedimentů. To se dá ostatně logicky očekávat, neboť stěží by pro tu spoustu těžkého materiálu na denně používané nástroje, které se z pazourku zhotovovaly desítky tisíc let, chodili na vzdálenější severní naleziště pazourku stovky kilometrů přes zalesněné, obtížně průchodné území.
Koryto potoku Podšajarka. Po několika kilometrech se potok vlévá do Ostravice. Foto Aleš Uhlíř |
Pan Dudek je, jak sám říká, v oboru výroby pazourkových nástrojů z místní pazourkové suroviny teprve začátečník a zkouší různé postupy, podložky, úderníky... Ale již dnes jsou jeho výsledky pozoruhodné.