Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva týmu výzkumných pracovníků českého Biogenetického ústavu o jejich průlomovém objevu na poli moderních biotechnologií. Výzkumná skupina sestávající z odborníků v oborech genetického inženýrství, tkáňové regenerace, mikrobiologů a potravinářských chemiků nedávno oznámila úspěšné vyšlechtění nové plodiny, která je ve své podstatě natolik revoluční, že ve srovnání s ní všechny dosavadní úspěchy genetiků, ovečkou Dolly počínaje a transplantacemi nových srdečních buněk konče, málem blednou. Abychom přiblížili podstatu tohoto objevu i čtenářům, kteří se v moderních biotechnologií příliš neorientují, dovolíme si zde udělat krátkou rekapitulaci technik, které čeští výzkumníci při svém objevu využili.
Již delší dobu je známo, že na rozdíl od dospělých orgánů, které si přímo žárlivě střeží svou vlastní identitu, se rané zárodky organismů mohou libovolně spojovat, přičemž tím teoreticky (ale v některých případech doslovně) mohou dávat vzniknout tzv. chimérám, organismům, v nichž různé orgány či tkáně jsou potomky buněk těch či oněch původních rodičů. Jedním z úspěchů při umělém vytváření chimér je např. tzv. kovce (angl. geep), chiméra vzniklá splynutím zárodků ovce a kozy do jednoho společného zárodku, který byl následně donošen ve vhodně vybraném mateřském organismu. V principu lze tímto způsobem vytvářet i mnohem exotičtější chiméry, např. i umělé organismy kombinující ve své genové výbavě předlohy z vývojově kolikrát velice vzdálených druhů.
Také je delší dobu známo, že některé z buněk se mohou podle potřeby i v pozdějším věku jejich rodičovského organismu úspěšně diferencovat v různé specializované buňky - k tzv. terapeutickému klonování se dnes upínají naděje vědců věřících v to, že se už v blízké budoucnosti dočkáme možnosti regenerace tkání vlastních poškozených orgánů.
A do třetice je dnes též již naprostou samozřejmostí využití specializovaných bakteriálních kultur, které díky genetickým zásahům do jejich DNA umí v krátké době namnožit potřebné jinak těžko syntetizovatelné bílkoviny, které jsou nezbytně důležité pro cílené ovlivnění chování jiných buněk.
Jako všechny velké objevy, byla i základní myšlenka stojící za objevem českých vědců velice prostá - výzkumníci si jednoduše postavili za úkol využít synergického efektu všech těchto tří vyjmenovaných technik k vyšlechtění zcela nového umělého organismu s výraznými užitnými vlastnostmi. Jako základ použili hrušeň, která je v našich zahradách běžným ovocným stromem, díky čemuž se dalo očekávat, že odpadnou problémy s aklimatizací výsledného organismu na naše středoevropské klima. Dalším krokem bylo vytvoření chimerického zárodku hrušky s dalším organismem, přičemž se pomocí speciálně vybraných enzymů docílilo toho, že se při růstu hybridu v různých jeho částech potlačila či naopak zvýraznila exprese genů jednoho či druhého původního organismu, čímž se dalo ovlivnit, kterému ze svých rodičů bude jejich potomek v těch či oněch částech podoben. Cílem bylo docílit u kmene, větví a listoví celkového vzhledu hrušky s tím, že geny druhého organismu budou v právě v těchto částech umlčeny, kdežto naopak u plodů docílit účinnou expresi genů druhého organismu a utlumit v nich naopak geny hrušky. Posledním krokem byla cílená diferenciace buněk plodu, aby sestával pouze z buněk speciálně požadované tkáně druhého organismu. Tuto diferenciaci pak měly zařídit symbiotické kultury k tomu určených geneticky upravených bakterií, které v plodu dokázaly produkcí speciálně vybraných prekurzorů ovlivnit přeměnu jeho buněk v buňky požadované tkáně.
Přípravné laboratorní zkoušky probíhaly už léta bez jakéhokoliv zájmu médií, a krok za krokem se v nich dařilo odstraňovat dílčí překážky, které naše vědce dělily od konečné realizace jejich vysněného cíle. Po mnoha a mnoha dílčích neúspěších a neúnavném odhalování nesčetných slepých uliček se nakonec podařilo vyšlechtit potřebnou symbiotickou kulturu bakterií a nalézt organismus, který díky své dosti univerzální tkáňové kompatibilitě vyhovoval všem přísným požadavkům. Asi málokterého biotechnologa překvapí, že tímto druhým organismem se podle všech očekávání stalo prase domácí, a že díky tomu mohli čeští výzkumníci po letech mravenčí práce představit světu svůj revoluční hybrid, který pojmenovali řízkovník český (Steicusus bohemica).
Řízkovník český je umělou dřevinou, která jako své plody vytváří tkáňové útvary s prakticky identickým vnějším vzhledem i nutriční skladbou, jako mají běžné řízky, které zná z typické české kuchyně snad každý domorodec. Dozrávání plodů je provázeno intenzivní enzymatickou aktivitou, která vede k postupnému křehnutí tkáně a k vytváření charakteristického hnědého granulárního povrchu. V samotném závěru zrání plodu se v něm samovolně spouští autokatalytické procesy, které na několik hodin zvednou jeho teplotu až nad 85°C, což při současném působení slunečního světla vede ke konečné úplné denaturaci proteinů, takže plod není nutné dále tepelně upravovat. Předpokládá se, že řízkovník se během pár let stane běžným sadovým stromem, který bude běžně k vidění téměř v každé tuzemské zahradě.
Tento revoluční úspěch českého genetického inženýrství představil na nedávno svolané tiskové konferenci vedoucí výzkumného týmu prof. Jan Necouval. Přítomným novinářům vysvětlil srozumitelnou formou klíčové principy, které vedly až k jejich úspěšnému výsledku:
"Nejdůležitější bylo spolehlivé zvládnutí procesu induktivní partenokarpie za současné absence giberelinové aktivity, přičemž z důvodů nezbytnosti účinné inhibice abscisovou kyselinou nebylo možné aplikovat cytokininovou stimulaci, což jak sami uznáte, je naprosto evidentní," uzavřel před zkoprnělými novináři svůj populární výklad profesor Necouval. Připustil na okraj, že určitou dílčí úlohu při jejich úspěchu sehrála také náhoda.
"Vlastně jsme na té hrušni chtěli původně pěstovat srdeční chlopně vhodné k transplantacím, jenže pak se kolegovi nedopatřením převrhla naše jediná použitelná bakteriální kultura do jeho kastrůlku se škvarky, a než jsme ty bakterie z nich zase pracně vyfiltrovali, tak se ty mršky naučily dělat něco úplně jiného," poodhalil bokem roušku týmové alchymie o něco sdílnější profesorův asistent Jiří Podotknul.
"Když už bylo jasné, že místo srdečních chlopní nám na hrušce budou růst řízky, měli jsme zase obavu, zda se budou správně formovat, tedy zda se buňky plodu budou usazovat do správného tvaru. Chvíli jsme přemýšleli, že pro ně budeme muset použít nějaká polymerová kam co patří," dodává k tomu profesorova spolupracovnice Marta Bádavá.
Tento vědecký úspěch se záhy setkal s velikým zájmem také v zahraničí, ovšem, jak už to tak bývá, kromě příznivých reakcí se setkal také s některými rozladěnými reakcemi. První vědecké námitky vznesli rakouští vědci zaštiťující se světovým renomé profesora Fleischmana. Profesor Fleischman namítá, že název nové kulturní plodiny byl zvolen chybně, protože její plody jsou podle jeho slov k nerozeznání od řízku vídeňského, pročež by i samotný strom měl nést název řízkovník vídeňský. Navíc se mu nelíbí rodové jméno, které je obtížně vyslovitelné pro jiné národy, než jsou Češi, a navrhuje proto pojmenování Schnitzelbaum wienerisch. Vyzval proto profesora Necouvala, aby pojmenování jím vyšlechtěného hybridu změnil na jím doporučený název.
"Až naprší a uschne," vyjádřil svůj odlišný odborný názor profesor Necouval. Nevyloučil sice, že název nové dřeviny může změnit, v takovém případě by prý ale její celý název zněl řízkovník vepřový říznutý řeřichou, přičemž by zvláště u Vídeňáků lpěl na jeho důsledném používání. Na dotaz novinářů, co s tím má co společného řeřicha, odpověděl, že není žádný velký problém její DNA do genetické informace řízkovníku přimixovat.
Čerstvý spor mezi Vídní a Prahou se dostal i na stránky novin v zámoří, např. deník New York Times o něm informoval hned na své úvodní stránce pod tučným titulkem "Venkovská aglomerace na předměstí Prahy se hlásí o svá práva". Na dotaz dopisovatele tohoto deníku, zda by nemohl přece jen popřát sluchu odlišnému názoru jeho vídeňského kolegy, profesor Necouval odpověděl:
"Nikdy mi nedělalo problém vyposlechnout si jakkoliv odlišný názor."
"Je tomu skutečně tak," zastává se svého šéfa šeptem asistent Podotknul. Po chvilce přemýšlení k tomu dodává: "Sice jej vždycky pustí hned druhým uchem ven, nicméně pokud se dá vyjádřit jednou jednoduchou větou, tak si cizí názor vždycky vyslechne."
"A není to jen taková malichernost, vždyť přece o nic nejde, proč by název nové plodiny měl být za každou cenu český? Vždyť kolik lidí dnes ve světě vlastně mluví česky?" nechce se nechat odbýt dopisovatel.
"Musíte si uvědomit," odkrajuje pomalu s ledovým klidem svá slova profesor Necouval, "že česky mluví na této planetě více lidí, než kolik je ve vaší zemi potomků původních obyvatel, záleží tedy na tom, jestli si ve vašem listu i v jejich případě dovolíte označit jejich počet za malicherný."
"Jsem nicméně stále přístupný konstruktivním návrhům," dodává Necouval, "ještě jsem nikoho, kdo přišel s upřímnou snahou o dosažení vzájemného konsensu, ze své pracovny nevyhodil."
"Myšleno samozřejmě oknem," upřesňuje okamžitě asistent Podotknul, aby snad nikoho z přítomných pisálků nenapadlo v budoucnu bazírovat na nějakém planém slovíčkaření.
Na domácí scéně zaznamenal tento objev asi největší dopad v Asociaci českých vegetariánů, kde hned během prvního dne po jeho oznámení způsobil zásadní názorový rozkol mezi jejími členy. Asociace se během jediného dne rozštěpila na dva vzájemně nesmiřitelné tábory, z nichž jeden považuje plody řízkovníku za ovoce, jejichž konzumace je pro vegetariány přípustná, kdežto druhý tábor pojídání řízků vyrostlých na tomto novém stromě striktně zakazuje.
První tábor vede letitý předseda asociace Věnceslav Bobule, nestor českých vegetariánů. Na narychlo svolaném sjezdu všech členů asociace před nimi obhajoval svůj pohled na tento problém:
"Naším cílem není žádný nesmyslný a samoúčelný asketismus, my jsme se přece rozhodli stát vegetariány především proto, abychom svým chováním nezpůsobovali utrpení a smrt zvířat! Proto tedy nemůže být nic špatného na tom dát si řízek vyrostlý na stromě." Bobule byl přitom vychováván k vegetariánství už odmalička svými rodiči, a za celý svůj život z živočichů nepozřel ani mravence. Jednou dokonce vzbudil pozdvižení mezi službu konajícími lékaři na pražské pohotovosti, a to když je donutil, aby mu narychlo udělali výplach žaludku poté, co usínajíc nechtěně spolkl mouchu, kterou se mu tímto zákrokem podařilo nakonec zachránit.
Proti němu stojí ale druhý tábor vedený jeho odvěkým rivalem Václavem Masorádem, který dříve býval zápasníkem sumo a k vegetariánství konvertoval teprve až poté, co neobhájil titul mistra ČR a následně ukončil svou sportovní kariéru. Bobule jej vždycky podezíral z laciného kariérismu, a tak není divu, že to mezi oběma muži již léta velice silně jiskřilo.
"Maso je zhouba, je to metla lidstva, a ten, kdo jí podlehne, se jednou provždy stane zavrženíhodným odpadlíkem, který nemá mezi slušnými vegetariány co pohledávat," hřímal na sjezdu Masorád. Jeho přívrženci nakonec prosadili hlasování o tom, zda předseda Bobule nemá být obviněn z porušení jednoho z klíčových pravidel mravního kodexu člena asociace, které praví, že člen asociace má jít svým chováním ostatním vegetariánům příkladem. Toto pravidlo bylo aplikováno naposledy před třemi lety k exkomunikaci bývalého člena Karla Hladového za to, že kvůli svému údajnému přehlédnutí pozřel s listy hlávkového salátu také pěticentimetrového hlemýždě zahradního.
Výsledky hlasování spočítal sám Masorád, protože se mu nikdo neodvážil vzít urnu s hlasovacími lístky. Pět set osmdesát čtyři hlasů z tří set dvaceti sedmi přítomných členů bylo pro okamžité vyloučení Bobuleho z Asociace. Ten záhy po odchodu ze sjezdu spolu s polovinou jeho členů založil Asociaci vegetariánů selského rozumu.
"Poturčenec horší Turka," říká na adresu svého rivala bývalý předseda staré a čerstvý předseda nové asociace Bobule, a třesoucí se rukou si poprvé ve svém životě ukrajuje kousek šťavnatého plodu řízkovníku, který si konečně ve svých osmasedmdesáti letech může dopřát.
Původní asociace po jeho odchodu doznala pod vedením Masoráda značných změn. Jako první se modifikoval mravní kodex členů asociace. Pro její členy má být propříště zakázáno konzumovat nejen plody řízkovníku, ale také jakékoliv poživatiny, které mohou byť jen vzdáleně připomínat maso nebo zvířata. Zakazuje se mj. používání formiček na vánoční pečivo ve tvaru zvířat, a místo velikonočního beránka se má péct velikonoční zelí. Pouze v případě zákusků se nakonec po delší debatě povolila konzumace indiánů.
Ač se to zdá skoro nemožné, tak plody řízkovníku se velice rychle objevily v nabídce pražských restaurací. "Nevím, jak se něco takového mohlo stát, vždyť i kdyby někdo odcizil v našem ústavu nějaký štěp, nemohl z něj přece za tak krátkou dobu vyrůst plodící strom," láme si nad vzniklou záhadou hlavu profesor Necouval. Řízek z řízkovníku je v nové nabídce restaurací o pouhou polovinu dražší, než řízek obyčejný. Tato nabídka je určena právě především vegetariánům, kteří se dříve těmto podnikům vyhýbali. Ukazuje se, že jim opravdu vyšla vstříc, protože se teď pražské restaurace potěšitelně plní novými strávníky.
"Nemůže dojít v kuchyni omylem k záměně?" strachuje se jeden z nových hostí, který si povšiml toho, že plod řízkovníku na jeho talíři je na pohled k nerozeznání od levnějšího obyčejného řízku, který je servírován hostu u vedlejšího stolu.
"Žádné obavy, mohu vás ujistit, že něco takového je u nás přímo principiálně vyloučeno," ujišťuje s bodrým úsměvem nového zákazníka majitel restaurace.
Nový objev způsobil rozruch také na domácí politické scéně. Úspěch českých vědců si připisuje na svůj vrub vládnoucí koalice, protože ke klíčovému objevu došlo až po sloučení Biochemického ústavu, Ústavu potravinářské chemie, Ústavu genetického inženýrství a Ústavu experimentální medicíny do nového Biogenetického ústavu, kterýžto úsporný krok byl právě koalicí navržen.
"Vždycky jsem říkal, že na vědu dáváme zbytečně moc peněz, a ukázalo se, že jsem měl pravdu," pochvaluje si předseda vlády Vladimír Špidla. Jedinou starost mu dělá, jak naložit s výnosem, který přinese prodej licencí na výrobu řízkovníků.
"Nemyslím, že to pro naše ministerstvo bude představovat nějaký vážnější problém, zvládli jsme již podstatně větší objemy," přispěchává svému šéfovi na pomoc ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach.
"Musíme stimulovat českou vědu dalšími podobnými kroky, vždyť je u nás stále ještě tolik ústavů, které bychom mohli úspěšně sloučit," říká Špidla, a jako další krok navrhuje sloučení Ústavu pro výzkum materiálů s Ústavem orientalistiky. Návrh nebude tak úplně od věci, protože se zaměstnancům prvně jmenovaného ústavu po jeho vyslyšení výrazně zešikmili oči.
Zástupci Unie svobody jako svůj vlastní originální názor řekli stejnými slovy totéž, co Špidla. Předseda lidovců Miroslav Kalousek poznamenal, že lidovci si ve všech dosavadních vládách udrželi na transformaci českých vědeckých pracovišť vždy svůj vlastní flexibilní názor, a na důkaz dostatečné flexibility nezbytné pro jeho obhajování před užaslými reportéry udělal most a provlékl si hlavu mezi lýtky.
"Vládní koalice se pouze chlubí naším peřím," ohrazuje se proti přivlastňování cizích úspěchů Jan Zahradil z ODS. "Slučování ústavů byla naše původní myšlenka, a byli jsme to my, kdo ji také prvně uváděl do života. Kdyby nebylo sarajevského atentátu, tak dneska už dávno máme ústav jeden jediný." Zahradil vzápětí jako reakci na úspěch českých vědců navrhl v parlamentu zákon, který měl obsahovat větu o prozřetelné funkci ODS a jejím blahodárném působení pro tuto zemi. Sněmovna ale jeho návrh v zápětí smetla ze stolu. Na uštěpačný dotaz novinářky, zda bylo od Zahradila prozřetelné navrhovat tento zákon, když nakonec neuspěl, Zahradil sebevědomě opáčil:
"Ještě není všem dnům konec, na moje slova totiž nakonec vždycky došlo," a na důkaz svého tvrzení vyjmenoval předložky, spojky a citoslovce.
"Jsou to všichni žabaři, za minulého režimu se nezavíraly jenom ústavy, ale i jejich zaměstnanci, a nejen ti," poznamenal s typickým úšklebkem Miloslav Ransdorf z KSČM. "Bohužel nebylo možné tento přístup dotáhnout důsledně až do konce," mrzutě dodal uvědomujíc si nepříjemné omezení plynoucí ze skutečnosti, že na ideologicky spolehlivé soudruhy v tehdejším politbyru musel taky někdo vydělávat.
Názor o možném zlepšení výsledků české vědy pomocí dalších a dalších slučování výzkumných ústavů nesdílí s politiky předseda České akademie věd profesor Jiří Niederle. Na dotaz novináře, co si o schůdnosti této cesty skutečně sám za sebe myslí, rozzlobeně odpovídá:
"Tak já vám to teda řeknu, když to mermomocí chcete slyšet. Myslím si, že se jedná o cestu, která českou vědu dovede tak akorát do - " náhle se v půli věty zarazil, posadil se, a zamyšleně si pro sebe zabručel: "Teď mě tak náhle vytanulo na mysli, kde vlastně skončily všechny ty předvolební sliby o podpoře české vědy ..."
Podle všeho očekávání se k výsledku českých biotechnologů vyjádřili také Zelení. Za ně přečetl do televizních kamer svůj plamenný projev Jan Beránek, který řízkovník český prohlásil za další pokus nadnárodních světovládných koncernů, jak uzurpovat ještě větší moc nad bezbranným českým spotřebitelem, přičemž se přitom neštítí ohrozit jeho zdraví, a argumentoval tím, že jde o odsouzeníhodný a nezodpovědný zdravotní hazard. Na námitku novinářů, že detailní laboratorní testy prokázaly naprostou neodlišitelnost řízku z řízkovníku od řízku obyčejného, Beránek odpověděl, že riziko je přesto stále přítomno, jelikož ještě nikdy nikdo na světě nevypracoval studii pojednávající možná zdravotní rizika plynoucí z konzumace byť obyčejných řízků. Také další námitku, že v tomto případě přece nemůže jít o žádné pikle nadnárodních koncernů, protože řízkovník je výsledek výzkumu českých vědců, Beránek rázně odmítl:
"Nebuďte naivní, všichni přece víme, že je to jeden obrovský kompost! Teda kompot! Vlastně komplot!" opravuje se po dvojím upozornění od svých soukmenovců Beránek.
Jeden z dílčích postupů uplatněných při zrodu řízkovníku českými biotechnology inspiroval také vědecké pracovníky v jiných oborech. Nadějně vypadají první zkoušky Ústavu leteckých paliv se zkoušením zbrusu nové jogurtové kultury Bifidus reactiv.
"Půjde o revoluci v osobní letecké dopravě," slibuje vedoucí výzkumného týmu da Cimrman, přímý potomek světoznámého českého velikána. "Nechci nic konkrétního dopředu prozrazovat, ale bude to opravdu taková prda, že si to dnes ještě nikdo nedokáže představit," dodává tajemně.
Nezbývá než držet palce a popřát českým výzkumníkům do budoucna hodně výdrže i dalších úspěchů!
Řízkovník český (Steicusus bohemica), umělý organismus, který vzbudil obrovský rozruch doma i v zahraničí. První úroda na pokusném políčku biogenetického ústavu byla docela slušná, řízky dozrály překvapivě rychle, takže než byly sklizeny, začaly některé opadávat (viz plod vlevo dole).
ZDROJE A ODKAZY
internetové odkazy:
Dvořáková, J.: www.osel.cz, ALE nad srdcem z krve
Dvořáková, J.: www.osel.cz, ALE nad srdcem z kmenových buněk II
Pazdera, J.: www.osel.cz, Klonovaná telata vyrábí lék proti nádoru
Pazdera, J.: www.osel.cz, Kostní dřeň se může změnit v buňky mozku
Pazdera, J.: www.osel.cz, Bakteriom - podivný případ z říše hmyzu
Petr, J.: www.osel.cz, Kmenové buňky a srdce aneb návrat dona Fernanda
Petr, J.: www.osel.cz, Embrya klonů spojte se!
časopisy:
VTM, 7/2002: Houdek, Fr.: Životy stvořené jinak
VTM, 8/2002: Petr, J.: Chiméry a mozaiky, důležité rarity - část 1.: Chiméry - dva v jednom
VTM, 9/2002: Petr, J.: Chiméry a mozaiky, důležité rarity - část 2.: Mozaiky, aneb "Když se část těla zblázní"
VTM, 10/2002: Petr, J.: Chiméry a mozaiky, důležité rarity - část 3.: Mozaiky na vinicích
VTM, 1/2003: Petr, J.: Klonovaný králík, "zlaté" slepičí vejce a starosti s "živými bioreaktory"
VTM, 3/2003: Petr, J.: Potomci zvířat, která se nikdy nenarodila
VTM, 6/2003: Petr, J.: Srdce z laboratoře
knihy:
Petr, J.: Klonování, hrozba nebo naděje? Praha 2003, Paseka
Thomas, L.: Životy buňky, Praha 1999, Makropulos
Davies, K.: Rozluštěný genom, Praha 2002, Paseka
Procházka, S., Macháčková, I., Krekule, J., Šebánek, J., a kol.: Fyziologie rostlin, Praha 1998, Academia
přírodovědné monografie:
Sekora, O.: Knížka Ferdy Mravence, Praha 2004, Albatros
Karafiát, J.: Broučci, Praha 2001, Albatros
Miler, Z.: Krtek a raketa, Praha 2004, Albatros
preprinty:
da Cimrman, J.: Nadějné vzlety a tvrdé pády (úvod připravovaného sborníku Úsvit osobní bezmotorové reaktivní aviatiky)