Nikoho ani nenapadlo, že tak početného tvora je možné vyhubit. Holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius, anglicky Passenger pigeon) žilo v Severní Americe údajně tři až pět miliard (!) a dobová líčení se předhánějí v odhadech velikosti přeletujících hejn. Jedno z největších, zaznamenané roku 1866 v jižním Ontariu, mělo mít šířku jeden a půl a délku pět set (!) kilometrů. Jeho přelet trval čtrnáct hodin a mohlo být tvořeno údajně více než třemi a půl miliardami jedinců.
V jednom z prvních českých článků, který o holubech stěhovavých vyšel v časopise Vesmír roku 1882, se uvádí, že se vyskytují „v množství tak úžasném, že každé líčení tohoto zjevu, byť se zdálo sebe dokonalejším aneb i pravdě nepodobným, ještě skutečnosti samé se nerovná“. Tento článek pak končí slovy: „Snad ještě dlouho bude Američan požívati laciné této zvěřiny, nepociťuje nikterak, že by jí ubývalo.“
V té době však již byl již patrně překročen zlomový bod a početnost holuba stěhovavého se ocitla na nenávratně sestupné trajektorii. Traduje se, že posledního volně žijícího jedince zastřelil v Ohiu svou vzduchovkou čtrnáctiletý Press Clay Southworth. A zcela poslední holub stěhovavý, samička Martha, uhynul právě před sto lety v Cincinnati Zoo.
Asi nikdo nezpochybní, že zásadní podíl na vymizení holuba stěhovavého měl naprosto bezohledný lov. Dobrý střelec mohl výstřely ze dvou hlavní brokovnice zabít až jedenašedesát holubů naráz, a tak není divu, že roku 1875 jenom „ze stanice Shelby do New-Yorku více než milion holubů zasláno bylo, při tom 100.000 od jediného holubáře“. Holubi přitom byli chytáni i do sítí anebo lovci pod stromy s jejich hnízdy rozdělávali ohně. A jak roku 1891 napsal český cestovatel Josef Kořenský, „mají-li holubi holoubátka, přepadávají je obyvatelé, odnášejíce jich plné pytle. Doma krmívají jimi i vepřový dobytek, jenž je hltavě požírá a rychle po nich tuční.“
Vedle lovu mělo na vymizení holuba stěhovavého vliv i kacení lesů a další faktory. Nedávná analýza DNA holubů stěhovavých, kterou provedl Chih-Ming Hung z National Taiwan Normal University, navíc ukázala, že populace tohoto druhu v minulosti výrazně pulzovaly (až tisícinásobně se zvětšovaly a zmenšovaly), což jej činilo velice zranitelným...
Zlomky DNA zachované ve vycpaninách holuba stěhovavého a v dalším biologickém materiálu nám mohou nejen pomoci při hledání odpovědí na řadu otázek, ale vyvolávají také naději. Ambiciózní projekt The Great Comeback, jenž počítá se znovuoživením holuba stěhovavého, prosazuje Američan Ben Novak. Tento mladý nadšenec již našel zázemí na univerzitě v Santa Cruz a se svými spolupracovníky se pokouší přečíst DNA z vycpaniny označované „Holub stěhovavý 1871“. To je sice teprve první krůček na velmi dlouhé a nejisté cestě, ale držme mu palce!
Mimochodem, čtrnáct preparátů holubů stěhovavých, jejichž významná část pochází z přírodopisných kabinetů středních škol, je uloženo v českých a moravských muzeích. Patnáctý „český“ holub stěhovavý býval ve sbírce litomyšlského gymnázia. V 90. letech ji ovšem tamní ředitel rozdal dětem, a tak je dnes tato vycpanina v soukromém držení. A kdo ví, třeba v některém školním kabinetu ještě další preparát holuba stěhovavého čeká na své objevení.
Převzato se svolením autora.