Pokud by někdo stavěl peklo, klasické a poctivé, plné síry a lávy, určitě by si pořídil pozemek na Io. Čtvrtý největší měsíc Sluneční soustavy, který je svou velikostí srovnatelný s naším Měsícem, je velmi pekelný už teď. Stačí jen letmý pohled na mapu povrchu Io. I když samotný název měsíce Io náleží jedné z milenek prostopášného šéfa řeckých bohů Dia, zdejší geologické útvary nesou povětšinou jména božstev a bytostí ohně, vulkánů, bouří a také z Pekla v Božské komedii Danta Alighieriho.
Se svými více než čtyřmi stovkami aktivních sopek je zřejmě geologicky nejaktivnějším tělesem našeho hvězdného systému. Měsíc Io je tak sopečný, že to jeho povrch dramaticky vykresluje v zajímavých, ale poněkud nevábných odstínech žluté, oranžové, červené, bílé, černé a zelené. Vzhled k relativně malé přitažlivosti Io jsou místní sopečné erupce občas doopravdy monumentální a vyvrhují materiál až do výšky 200 kilometrů. Extrémní geologický neklid Io pohání slapové ohřívání mohutným a velice blízkým Jupiterem, jakož i trojicí dalších velkých Jupiterových měsíců, tedy Europou, Ganymedem a Callisto. Io obíhá svého plynného obra ve vzdálenosti 350 tisíc kilometrů od svrchní vrstvy zachmuřené atmosféry a jeho povrch skrápí Jupiterovo tvrdé záření. Pokud by někdo přežil na povrchu Io alespoň chvíli, výhled na Jupiter musí být naprosto omračující.
Vědci si až doposud mysleli, že gigantické erupce, dosahující výšky stovek kilometrů, jsou na Io k vidění tak jednou za rok, dva. Mezi lety 1978 a 2006 jsme jich pozorovali pouze 13. Ale asi jsme se málo snažili. Pak totiž přišel srpen loňského léta (2013) a astronomové se nestačili divit. Imke de Pater z Kalifornské univerzity v Berkeley nejprve 15. srpna 2013 objevila na Io dvě současné masivní erupce. Použili k tomu blízce infračervenou kameru NIRC2, spřaženou s adaptivní optikou na teleskopu Keck II, jednom ze dvou desetimetrových teleskopů Observatoře W. M. Kecka na Havaji. Jasnější z erupcí probíhala v kaldeře známé jako Rarog Patera, méně jasná ale rozsáhlejší zase v těsné blízkosti kaldery Heno Patera. Po pěti dnech už byly téměř nezřetelné, nebyl to ale ještě konec.
29. srpna totiž de Paterová pomocí zařízení Near-Infrared Imager s adaptivní optikou na teleskopu Gemini North Observatoře Gemini, taktéž na Havaji, ještě s přispěním blízce infračerveného spektrometru SpeX v nedaleké Infrared Telescope Facility (IRTF) objevila třetí a z celé trojice nejjasnější erupci, která se stala jednou z největších, co jsme kdy na pekelném Io pozorovali. Měření ukázala, že tahle erupce na Io, skromně pojmenovaná 201308C, měla mnohem větší teplotu, než mají typické sopečné erupce na Zemi.
Podle de Paterové a spol. jsou gigantické erupce svojí teplotou a také složením lávy zřejmě velmi podobné erupcím na čerstvě zrozené Zemi. Pozemská láva tehdy nejspíš byla výrazně žhavější, rozpálená intenzivním rozpadem radioaktivních prvků.
To dělá z měsíce Io naprosto jedinečnou vulkanickou laboratoř. Můžeme si modelovat dynamiku teploty erupcí, množství vyvržené lávy podle spektroskopických pozorování i další věci. To by nám podle de Paterové a spol. mělo usnadnit pochopení procesů, které před eony tvarovaly povrch všech terestrických planet, samozřejmě včetně Země s Měsícem. Teď máme pádný důvod sledovat pekelný měsíc mnohem pozorněji. Mělo by to být vědecky přínosné a hlavně, je to totálně úžasné. Fascinovaní badatelé popisují všechny tři pozorované megaerupce jako kolosální girlandy ohně a jistě v koutku duše litovali, že nejsou přece jenom o něco blíž.
Literatura
University of California News 4. 8. 2014, Wikipedia (Io – moon).