Fosilizované ptačí kosti se jen tak nenacházejí. Jsou řídké a snadno se během fosilizace rozpadají. Proto je zachovalých exemplářů Pelagornisů tak poskrovnu. K těm nejlepším patří nález z asi před čtyřmi lety ze severu Chile. Gerald Mayr z Forschungsinstitut Senckenberg z nálezu v poušti Atacama stanovil hmotnost živého zvířete na něco mezi 16 – 29 kg s rozpětím křídel na 5,2 metru. Rekonstruovanou kostru můžeme vidět v Německu v Senckenberg Museu ve Frankfurtu.
Pozoruhodné na těchto tvorech jsou jejich zuby. Měli jich hodně, což svědčí o tom, že se živili něčím kluzkým. Nejspíš rybami. Nepohrdli prý ale ani menšími ptáky. Létající obři se „zobákem“ (čelistmi) jako pila se za svou kořistí honili rychlostí okolo 60 km/h. Pelagornisům klima pozdního pliocénu a začátku pleistocénu svědčilo a tak jejich pozůstatky dnes nacházejí po celém světě. Zachovalou lebku Pelagornise mauretanicus z marockého pobřeží, si vzali v loňském roce do parády francouzští vědci. Rentgenová mikrotomografie odhalila, že zmíněné zuby jsou ve skutečnosti výrůstky a pokračováním čelisti. Mezi ptačím zubem a čelistí není přechodová linie. Jejich zuby s těmi našimi nemají tedy nic společného. Vědci pro ně razí termín pseudozuby. Ty největší jsou kuželovité a aby čelist nebyla na létání tak těžká, jsou duté. I ty menší pseudozuby jsou při základně protáhlé do elipsy. Takže nic, čím by se dal úlovek dobře porcovat.
Vzácnost fosilních nálezů nutí mladé paleontology poohlížet se po tom, co už vykopali jejich starší kolegové a co skončilo v muzejních sbírkách jako exponát. To je i případ mladého absolventa university Daniela T. Ksepky, který se začal živit jako v Severní Karolíně jako kurátor Bruce Musea v Durhamu. Dostal se k čelisti ptáka Pelagornis sandersi a začal na něm počítačově simulovat. Ze zachovalého artefaktu nalezeného v roce 1983 v Jižní Karolíně, stanovil délku křídel praptáka. Řídil se poznatky na jiných praptačích artefaktech a z dnešních ptáků zase odkoukal vztah délky křídel s délkou per. Z počítače mu pak vypadla představa dobře plachtícího giganta, který v dobách před 25 – 28 miliony let za pomoci stoupavých vzdušných proudů brázdil jihoamerické nebe.
Problém je v tom, že stanovit skutečnou velikost ptáků z toho, co se z nich zachovalo, soudě podle různých výsledků od různých autorů, je tak trochu dost subjektivní i když se všichni ohánějí vědeckým přístupem. Nejen délka křídel se z úlomků kostí odhaduje jen přibližně, problémem jsou i další detaily, jako je hustota kostní hmoty a tak i kvalifikované kalkulace o síle svalů upnutých na kostru, i celková hmotnost tvora je vařením z vody. Rizik nepřesností si byl vědom i Ksepka a v práci připouští celé spektrum možných interpretací. Ve své studii proto zvažuje varianty od té, kdy ptákovi přisoudil 21,9 kilogramů hmotnosti a rozpětí šest metrů, až po hmotnost dvojnásobnou (40,1 kg) s rozpětím 7,38 m.
Jako nejpravděpodobnější se mu jeví rozpětí 6,4 m a hmotnost odpovídající jedenácti až dvanáctiletému dítěti. To se ale poněkud dostává do křížku s tím, jak o jeho výsledcích informují veřejnost media. Ve skutečnosti jeho výsledky nevyřadily ze hry o největšího létajícího ptáka ani slavného kondora Argentavis magnificens, jehož hmotnost se odhaduje na dvou až třínásobek a který se údajně chlubil rozpětím křídel okolo sedmi metrů.
Nynější odhad velikosti a hmotnosti Pelagornise prohánějícího se oblohou před 25 miliony let, vychází z celé řady dílčích odhadů, jejichž základem je kupodivu hlavně lebka. Kromě té si autor v případě dlouhých kostí musel vypomoci údaji z jiných nálezů. O nedostatku faktů o jeho peří ani nemluvě. Na rozpětí křídel bylo proto potřeba čarovat pomocí poměrů panujících u dnešních ptáků, například buřňáka. Odhad délky primárních per je proto zatížen mnoha předpoklady a do značné míry je výsledkem statistického kouzlení. Možná i proto si vymodelovanou hodnotou rozpětí křídel okolo 6,4 metru Pelagornis udělal tak trochu srandu z teoreticky předpokládaného velikostního maxima které již dříve jiní vědci stanovili pro ptáky na základě parametrů vykoumaných z dnes žijících ptáků.
Bude zajímavé sledovat, jak se k interpretaci výsledků zahrnujících výkon svalu ptáka vypočtený na 78 W a k vymodelovaným hodnotám potřebným k letu a letovým schopnostem, vyjádří další profesionálové z paleontologické branže. S tabulkami zvažovaných hodnot a výslednými grafy modelování se mohou seznámit zde. Již v době zveřejnění zprávy publikované v PNAS, se začaly ozývat hlasy upozorňující na to, že veškeré závěry jsou dílem jediného autora a že vychází prakticky z jediné lebky a několika zachovaných postkraniálních kůstek. Skeptici připouští obě varianty pokračování příběhu - buďto prý Pelagornise uznají za největšího ptáka všech dob, nebo za něj prohlásí autora článku...
Bez ohledu na výsledek odborných disputací, Pelagornis obrovským stvořením mezi ptáky rozhodně byl. A to platí i v případě přízemních variant odhadů jeho rozměrů. Nově presentované výsledky modelování také definitivně vzaly vítr z plachet hrstce těch, kteří u Pelagornise nad jeho letovými schopnostmi krčili rameny. Plachtění Pelagornisům nejspíš nečinilo problém. Komplikovanější pro ně mohly být jen starty a přistání, ale v jejich případě šlo o ptáky odkázané na lety nad mořem a pobřežní útesy to vše mohly hravě vyřešit. Že by ale tito giganti mohli přistávat a vzlétat z vodní hladiny, podobně jako to činí dnešní velcí mořští ptáci, se Ksepkemu moc pravděpodobné nejeví.
Teratorn
Sesazení dosavadního krále v kategorii létajících ptáků se nejspíš nebude zamlouvat příznivcům obřího miocénního teratorna (pták příbuzný dnešním kondorům) druhu Argentavis magnificens. Ten totiž měl mít rozpětí křídel 5,8-8,3 metru, což je dokonce více i než horní hranice zvažovaná Ksepkem pro největšího Pelagornise. Argentavis magnificens, což v překladu znamená „velkolepý argentinský pták“. Se svým nynějším vyzyvatelem o prvenství na obloze střetnout nemohl. Nelovil nad vodní plochou, ale byl doma ve vnitrozemí. Hlavně byl ale mnohem mladší. Nad strmými pláněmi Argentiny kraloval před 6 miliony let. Víme toho o něm nejspíš také více, než o Pelagornisovi, který se v jeho blízkosti potuloval, jen to bylo o dvacet milionů let dříve. Kromě zmíněného sedmimetrového rozpětí byl Argentavis 1,5 až 2 metry vysoký s délkou těla 1,26 m vážil 70 až 78 kg. Nejčastěji uváděná hodnota je 72 kg, což není hmotnost dítěte, ale tolik, jako má mnoho z nás. Podobně jako Pelagornis i on měl problémy se startem. Ani jeho prsní svalstvo nebylo schopné vyvinout dlouhodobě dostatek síly na mocné mávání křídly. Nejmenší rychlost při níž byl schopen letu byla 11 metrů za sekundu – jinak řečeno 40 km/h. Pelagornis s úzkými křídly, aby se udržel ve vzduchu, musel šlapat do pedálů o deset kilometrů rychleji. Oba prý hojně využívali vzdušných proudů. Kdo by to byl řekl, na svazích And...
Předpokládá se, že samice argentinského obra kladla do hnízda jedno až dvě vejce každé dva roky. Jejich hmotnost, něco málo přes 1 kg byla jen nepatrně menší, než jakou dnes mají pštrosí vejce. Mladí teratornové opouštěli hnízdo po roce a jejich úmrtnost musela být velmi nízká, protože k udržení životaschopné populace nesměla stoupnout na více než 2 % ročně. Nejspíš se živili mršinami. Pokud se jim poštěstilo ulovit i něco živého, pak prý to pozřeli v celku. Dožívat se měli požehnaného věku padesáti až sta let.
Pterosaurus
Ve společnosti velikánů oblohy je slušné vzpomenout také něčeho mezi ptáky a ještěry. Druhohorní okřídlení plazi – ptakoještěři, byli prvními obratlovci schopnými aktivního letu. Dlouho jsme je považovali za neohrabance, kteří museli nejdříve „nějak“ vylézt na skálu, aby pak z ní jen tak někam doplachtili. Pak ale Američan Michael Habib z Chatham University v Pittsburghu začal s ptakoještěry také počítačově modelovat a z největších létajících živočichů příbuzných krokodýlům (např. texaského Quetzalcoatlus northropi) rázem byli obratní brázdiči oblohy už před 70 miliony let, stejně jako z létajících vele-obrů čeledi Azhdarchidae, vysokých jako žirafa s rozpětím křídel okolo deseti metrů, byli přeborníci plachtaření a podle mnohých dokonce nejlepší letci všech dob. Bez mezipřistání zvládali šestnáct tisíc kilometrů a nejspíš i více.
Ptakoještěři, stejně jako ptáci, měli kosti duté a v řadě případů jim také sloužily jako vzdušné vaky. Jako u ptáků i jejich kostra oplývala hrudní kostí s mohutným hřebenem pro uchycení výkonných létacích svalů. Vynikali velkým mozkem s vysoce vyvinutou částí zaměřenou na orientaci a zpracování vizuálních informací, a těch souvisejících s pohybem a manévrováním za letu. Najdeme u nich i takzvané notarium, zpevněnou část páteře u lopatkových pletenců. Evoluční vylepšenina jim zpevňovala za letu páteř a zajistila svalům lopatky pevnou oporu. I velcí pterosauři, především azdarchidi, se dokázali zdatně pohybovat nejen nahoře, ale i po souši. K lození po zemi složili křídla a aplikovali chůzi po „loktech". Nejspíš není pravdou ani to, že se do vzduchu museli dostávat z nějakého útesu nebo stromu. Nemotory jsme z nich udělali my, nepochopením mechaniky jejich pohybu. Ke vzletu asi dovedli využít všechny čtyři končetiny a dělali to tak snadno, jako dnešní netopýři. O některých, jako třeba o křídovém Anhanguera víme, že létali jako Concorde, se skloněným zobanem a těžili tím z výhod prostorového vidění.
Křídla „ptakoještěrek“ byla kožní blána napnutá mezi krátkými zadními končetinami a hodně prodlouženým čtvrtým prstem přední končetiny. Pevnost jí zajišťovala nahloučená vlákna aktinofibril, místy dovybavená přídatnými svalovými snopci. Těmi šlo za letu vylepšovat místní napnutí a tvar, podle momentální potřeby reakce na různé závany a vzdušné víry.
Ze stop gigantických pterosaurů v bahně vědci vyčetli, že ti nejlepší mohli rozpínat křídla do velikosti malého letadla, až k 18 metrům. Jen samotná lebka se zobanem měla u některých dva metry.
S délkou těla 3,5 metru a výškou 6 metrů se někteří z ptakoještěrů podobali spíš létajícím žirafám. Pterosauři se našli i v Číně. Tamní Nemicolopterus. Pro ty by ale denšní kaloň byl obrem. Sotva totiž dorostli čtvrt metru. Rozdíly mezi druhy jsou obrovské i co do hmotnosti. Rod Quetzalcoatlus měl nejspíš borce s devíti metráky ale možná i ty, kteří si respekt získávali svými dvěma a půl tunami.
Navzdory svým gigantickým rozměrům byli mnozí z pterosaurů skvělými letci, kteří v překonávání rekordů by strčili do kapsy i velryby. Tou nejlepší známou plavkyní je samice keporkaka, která při své cestě od břehů Brazílie k Madagaskaru uplavala 10 000 kilometrů.
Pterosauři takovou vzdálenost prý překonali bez mezipřistání i dvakrát. Ale ani dnešní ptáci na tom nejsou s letovými schopnostmi špatně. Baťůžky s vysílačkou na buřňáka práskly, že zvládá až 64 000 km. Albatrosi během shánění potravy pro mláďata urazí za deset dnů až 10 000 km. Jak buřňáci tak albatrosi si prý ale občas na hladině zdřímnou. Pterosauři se prý koupat nemohli a právě tento detail z nich dělá nejen největší létající tvory, ale i přeborníky na dlouhé tratě, které ani nově vymodelovaný Pelagornis nepřekonal.
Literatura:
Antoine Louchart a kol., Structure and Growth Pattern of Pseudoteeth in Pelagornis mauretanicus (Aves, Odontopterygiformes, Pelagornithidae), PLOS ONE, November 14, 2013DOI: 10.1371/journal.pone.0080372
Senckenberg Nature Research Society
Daniel T. Ksepka: Flight performance of the largest volant bird, PNAS 2014, doi: 10.1073/pnas.1320297111
Bruce Museum https://brucemuseum.org/site/news_detail/meet-pelagornis-sandersi
PLoS ONE doi:10.1371/journal.pone.0002271.g005