Spolupráce je základem lidské společnosti. Fráze, kterou se rádi ohánějí jak sociologové, tak politici zleva i zprava. Bereme to už jako fakt, ačkoliv toho o kognitivních základech našeho družného chování vlastně moc nevíme. Psycholog David Rand přesvědčil kolegy ze dvou věhlasných institucí a spustili projekt, který měl přispět k odhalení toho, co dělá lidi lidmi. Dva roky na patnácti dílčích experimentech s téměř 7 000 případy rozhodnutími zkoumali naší ochotu si navzájem pomáhat. Výsledky studie nyní zveřejnil časopis Nature Communications.
Rand se svým týmem z Yale a Harvardu, jak už to v sociologických průzkumech bývá zvykem, musel ke svým hrátkám získat dobrovolníky. Šlo mu to snadno, ochotníkům rozdával peníze. Dokonce nechával na jejich rozhodnutí, jak s nimi naloží. Mohli si je nechat, nebo se podělit ve prospěch své skupiny. Podobné pokusy už před ním dělali i jiní, tento se lišil jen v detailu. Polovina účastníků se musela rozhodnout hned, druhá půlka na to dostala čas si všechno nejdříve dobře promyslet.
A jak to dopadlo? Ti v časové tísni, kteří jednali jaksi bez rozmyslu a intuitivně, potvrdili výsledky předchozích badatelníků. S lehce nabytým majetkem se lidi loučí snadno a ochotně přispívají na charitu a ve prospěch celku. Teď vyšlo najevo, že čas na rozmyšlenou nás změní. Američané na to mají vysvětlení. Počáteční reakce máme zažity a jsou odrazem našich zkušeností. Spolupráce je pro nás běžná každodenní záležitost. Pomáhá nám na pracovišti plnit úkoly i zvládat obtížné osobní životní situace. Je to úspěšná a osvědčená strategie, kterou se vypořádáváme s tím, že nikdo učený ze stromu nespadl. Sobeckost do toho jaksi nezapadá a eliminuje se sama. Proto jsme my lidé takoví a držíme pospolu.
Zatímco intuice nahrává sdílnosti a štědrosti, zralá úvaha nás směruje k sobectví. I na to mají vědci ospravedlňující odpověď. Držet intuici na uzdě rozumem je potřeba. Hlídá abychom to se svou štědrostí a pomocí nepřepískli a mysleli na „zadní kolečka“. Zvláště pokud jde o cizí osoby.
„Čas na rozmyšlenou z nás dělá sobce.“
To, že naše přemýšlení podporuje sobectví potvrzují i zkušenosti těch, co se někdy měli možnost účastnit ekonomických herních experimentů. Intuice je tou nejlepší cestou do pekel. Hry kterých se to týká jsou totiž založeny na tom, že je hrajeme se zcela neznámými lidmi a dobrat se lepších výsledků je snazší cestičkami sobeckosti. Podle amerických psychologů je nanejvýš pravděpodobné, že totéž, co platí ve hře, se vlastně děje i v reálném světě. Sobectví je odměňováno. Příkladů je nepřeberně. Od úspěšných manažérů sledujících jediný zájem akcionářů – zisk, po aktéry kumštu. Nakonec i ve vědě jme svědky stále častějšího podvádění.
Randa si ve svých vyjádření pro tisk servítky nebere. Tak, jako v případě nárůstu naší sobeckosti ukázal prstem na tvrdé podnikatelské prostředí, stejně tak za viníka označil zkorumpovanou vládu s zdeformovaným prostředím.
Pokud by to byla pravda, tak na tom nejsme tak vzhledem k tomu,že ochotných lidí si pomáhat, je v Česku stále dost, měl by to být jasný důkaz toho, že to s tou zkorumpovaností tam nahoře, není tak špatné, jak jsme se domnívali.
Méně radostné je poznání tvárnosti našich společenských intuicí a fakt, že evolucí nejsou nastaveny napevno. Neznamená to nic jiného, než že naše zkušenosti ze světa v němž žijeme a který je takový jaký jsme si ho udělali, se naše chování mění a měnit bude a to dost razantně, je to totiž pro nás přirozené. Nejspíš to není dobrá zpráva ani pro Osla, jen osel by se chtěl nezištně podělit s ostatními o to, co někde nastudoval.
Literatura:
Yale University
David G. Rand a kol., Social heuristics shape intuitive cooperation, Nature Communications 2014