Těžké ropné uhlovodíky se těžily již v pravěku. V Mezopotámii byla povrchová ložiska asfaltu, ropy a zemního plynu využívána již 4 000 let př. Kr. V Egyptě se používal k mumifikaci. Josef Flavius nazývá Mrtvé moře v „Židovské válce“ opakovaně „asfaltovým jezerem“. Ostatně, kry asfaltu se ze dna Mrtvého moře uvolňují a plují po hladině i dnes. Až roku 1927 ale napadlo fyzika Thomase Parnella dokazovat na asfaltu, látce, která je křehká a dá se rozbít kladivem, jeho viskozitu při pokojové teplotě. Pokus zahájil tím, že do nálevky s ucpaným odtokem nalil horký asfalt. Po třech letech výtokový otvor otevřel. A povedlo se. Studenti po osmi letech od zahájení pokusu, tedy v roce 1938, žasli, to se oddělila první kapka.
Do roku 2000 z pokusného trychtýře jich od káplo osm. Celou dobu pokračovatele vědeckého pokusu provází nebývalá smůla. Kustod experimentu, profesor John Mainstone dostal tři příležitosti pozorovat pád kapky. V roce 1977 ale oněch pět minut vlastní nepozorností propásl. Nepodařilo se mu to ani v roce 1988, a to přesto, že se děj u příležitosti výstavy Expo v Brisbane promítal na displej. Aby se mizérie znovu neopakovala, nainstaloval v roce 2000 před zařízení webovou kameru, pořizující nepřetržitý záznam. Ale co čert nechtěl, došlo k dvaceti minutovému výpadku a to právě v době klíčového okamžiku. Úkap znovu unikl možnosti vědeckého bádáni. Dalšímu debaklu se vědci rozhodli čelit třemi nezávislými kamerami. Dnem i nocí snímaly výtok a v duchu hesla víc očí víc vidí, dali vědci záznam k dispozici na internetu. Rozhodný okamžik pomáhalo sledovat téměř 25 000 diváků ze 158 zemí. Protože na stránce Theninthwatch se účastnící sledování pokusu musejí registrovat, jsou jména těch, kteří v inkriminovaném okamžiku byli události přítomni, zaznamenána pro všechny věky věků.
Pokud patříte k těm, kteří jste jedinečný úkaz prošvihli, můžete se k uplynulým dvěma letům vrátit v rozlišení HD na zde připojeném videu:
Věhlasem a závěry výzkumu viskozity asfaltu by byl překvapen i sám jeho zahajovatel, který na svou první kapku čekal téměř osm let. Mezi lety 1930 až 1988 se rovněž v průměru ukapávalo zhruba za osm let. Na osmou kapku ale musel svět již čekat až do roku 2000. Devátá kapka klesla na dno až nyní a trvalo jí to 13(!) let.
Závěr
Z uvedené řady dat je statisticky nezpochybnitelně jasně patrný trend – interval se prodlužuje. To znepokojuje především klimatology. Asfaltová kapavka se nechová podle modelů globálního oteplování, čímž znevažuje Rámcovou konvenci OSN o změnách klimatu podepsanou v roce 1992 v Rio de Janeiro. Hlavně zpochybňuje vynaložené prostředky, kterými státy dotují udržitelnost klimatu. Jak zdůrazňuje Keen Wit z tábora skeptiků, viskozita asfaltu je objektivním kriteriem dlouhodobého vývoje průměrné teploty a tak výsledky australského pokusu signalizují spíše než globální oteplení konec doby meziledové a počínající nástup dalšího z cyklických zalednění. Předpovědi vědců ohledně termínu následujícího krupnutí asfaltu se zatím značně rozcházejí. Jak vše dopadne ukáže tedy až budoucnost. Jedno je ale jasné již nyní - pokus u protinožců bude na Queenslanské universitě pokračovat dál.
Poznámka redakce: Závěr článku již není o vlastním pokusu. Je spíše notickou k zamyšlení nad smysluplností projektu, co veřejnost zaujalo a co mnohdy považuje za vědu. Je stejnou recesí, jako samotné pokračování pokusu, budiž vám vodítkem překlad jména "Keen Wit"...