Brian Hollis a Tadeusz Kawecki z University v Lausane zveřejnili v odborném časopisu Proceedings of the Royal Society of London B výsledky svého pokusu. Vyplývá z něj, že když samce přinutíme žít v monogamii, jejich kognitivní schopnosti se zhoršují.
Co jsou kognitivní funkce?
Překládají se jako „poznávací“. U nás lidí představují hlavní oblast lidské psychiky. Víme o nich, že v mozku nesídlí na jednom místě a že právě díky jim vnímáme svět kolem nás, reagujeme na nastalé situace a vypořádáváme se s úkoly, které před nás život staví. Závisí na nich učení, schopnost si věci zapamatovat a přizpůsobovat se měnícímu se prostředí. U nás, lidí, k nim kromě paměti rádi řadíme i schopnost se koncentrovat, řečové schopnosti, rychlost myšlení a chápání souvislostí. Politici na nich rádi vyzdvihují schopnost plánovat a organizovat.
Autorům studie nejspíš došlo, že jejich poznatek by se dal interpretovat jako nepřímé osočení samotných základů organizace křesťanské společnosti a že přivodí rozruch. Šalamounsky proto vyzvali své kolegy z jiných laboratoří, aby jejich pokus zopakovali. Nejlépe prý i na jiných organismech. I to je poněkud „fikané“. I když se od podobné interpretace svých výsledků distancují, těžko by pak šlo tvrdit, že člověk stojí stranou dění a že se nás podobné poznatky netýkají.
A co vlastně tvrdí?
Že za normálních okolností monogamní vztah bez možnosti přirozeného výběru, vede k menší kognitivní produktivitě. Prý proto, že ustává boj o vzájemnou nadřazenost a o co největší náklonnost samic, protože to samcům žádnou výhodu v reprodukci nepřináší. Vlastně nejde o nic jiného, než jen jinak formulovanou známou věc, že jen ti nejlepší, kteří to vyhrají u samiček, předají své geny. Evoluce k tomu vymyslela řadu fíglů a jak říkají klasikové, že v boji a lásce je dovoleno vše. Tentokrát nejde o nějaké soupeření spermií s jejich propojováním v jakési vláčky, které pak nad sokem vítězí v rychlosti, ani o trestání promiskuitních partnerek vytvářením zátky z části ejakulátu, která pak brání tomu podstatnému. Tentokrát jde o dopad organizace partnerských vztahů na celé společenství.
Když za normálních podmínek dáte samečka octomilky do lahvičky s několika partnerkami z nichž jen jedna je vhodná a ochotná k páření, sameček je nejprve všechny oběhne a pak se teprve rozhodne které se začne dvořit. Jak rychle si mušák uvědomí, která samička je ta nejvhodnější, se používá jako kriterium mušího důvtipu.
Asi bychom o výsledcích tohoto pokusu nepsali, kdyby se v publikaci psalo jen o tom, že samečci o schopnost výběru po naordinované monogamnosti časem přišli. Na tom, že nepoužíváním "věci" zakrňují, nic světoborného není. Jenže samečci přišli o víc. Násilné zabránění polygamii u nich vedlo k tomu, že linie bez možnosti výběru se staly mnohem pomalejší v učení obecně. Přišli i o schopnost zapamatovat si vůni spojenou s nevhodným prostředím k létání (třepající se lahvička). Jinak řečeno, monogamie se nepodepsala poklesem jedné, ale kognitivních schopností obecně.
University of Lausanne, Switzerland: „Monogamie uplatňovaná dlouhodobě populaci neprospívá“.
Nabádání k promiskuitě?
Zjištěný vztah obecného poklesu kognitivních schopností dělá z monogamie zapeklitý oříšek. Tak trochu nastoluje otázku, zda z čistě genetického a evolučního hlediska odstranění hektické konkurence mezi samci by nevedl k útlumu kognitivního výkonu i u nás. Na to vědci odpovídají opatrně zamítavě. Jde prý o experiment na mušce, zaměřený na jejich specifickou „inteligenci“. Ať už to ale budou kamuflovat jakkoliv, představu, že s uplatňováním monogamie můžeme hloupnout, nastolili. A oklikou tak vrátili na stůl disputace nad tím, co vybředlo se zveřejněním Darwinovy knihy O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“. Korunu tomu o něco později dala skupina evropských myslitelů označovaných jako sociální darwinisté a dali základ obhajobě rasovému inženýrství. Antropologové si přisadili vážením lebek a měřením nosů, což se nakonec zvrhlo v kladení důrazu na barvu vlasů a očí...
I když již v poněkud jiné poloze, dodnes proti sobě stále stojí dva nesmiřitelné tábory. Jeden lze charakterizovat postojem vědce ze Stanfordu Geralda R. Crabtree, bědujícího nad tím, jak lidstvo "téměř jistě" ztrácí své nejlepší intelektuální a emoční schopnosti a je potřeba s tím něco dělat. Na druhem konci je Katolická církev se svým stanoviskem vycházejícím z encykliky Casti connubii. Myšlenky eugeniky zdaleka nejsou něčím mrtvým. I v civilizovaných zemích se s nimi operuje. Například u diagnostiky, která těhotným umožňuje odhalovat dědičné choroby a vady plodu. Omezeně se prakticky provádí při sterilizaci mentálně postižených a zločinců. Jen ale zřídka, protože Úmluva o lidských právech a biomedicíně (článek 5) ukládá, že sterilizovat osobu nelze bez jejího souhlasu. Ať už tomuto budeme říkat jakkoliv, s postupujícími znalostmi a rozvojem genetických metod bude cíleného odstraňování genetických vad a poruch rychle přibývat.
Úskalí interpretace nových poznatků z Lausane
I když na kognitivních schopnostech záleží řešení složitých úkolů, psychologové varují před jejich ztotožněním s pojmem inteligence. Slovíčkařením se ale nevyhneme tomu podstatnému, že kognitivní systém je ucelenou strukturou v níž jednotlivé funkce na sebe navazují, jsou vzájemně propojeny, takže jedna bez druhé nemohou samostatně fungovat. A pokud tedy nyní vyšlo najevo, že monogamie mušákům k rozvoji jejich schopností neprospívá, hned tak asi nezmizí ani legitimní otázka jejího dopadu na osud pánů tvorstva. Zatímco odborníci nás ubezpečují, že to co se vztahuje na primitivní organismy, pro člověka neplatí, stačí pohled na televizní noviny a hned je zřejmé, že od dob uplatňování přirozeného výběru vlčí smečky jsme moc nepokročili. Od dob Platóna, podle něhož ideální potomstvo mělo vzejít z nejlepších mužů a žen, jsme se něčeho rozumného nedobrali. A teď k tomu ještě přibyla otázka možného dopadu monogamie. Přítrž dohadům by mohlo udělat statistické šetření přímo na lidech. Po vzoru drozofil by se analogický efekt měl projevit již po sto generacích. Otázkou je, zda se najde dost dobrovolníků. Pokračovatelé linie nastoupivší cestu monogamie by nesměli z cesty sejít a hřešit nejméně 2500 let.
Literatura
Journal reference:Proceedings of the Royal Society B