Různé země a různé národy měly své vlastní způsoby božích soudů. Zatímco přikládání rozžhaveného železa nebo souboje jsou spíše otázkou evropských zemí, africké domorodé kmeny si zvolily jinou metodu – jedovatý nápoj. K přípravě tohoto „nápoje pravdy“ sloužily například rostliny Physostigma venenosum, Erythrophlaneum guineense nebo Cerbera odollam.

Kalabarské boby
Kmen Efiků, jenž obýval území dnešní Nigérie, používal k přípravě jedovatého nápoje asi tu nejznámější a nejobávanější rostlinu zvanou Physostigma venenosum neboli puchýřnatec jedovatý. Tento 15m vysoký popínavý keř s velkými nachovými květy patří do čeledi bobovitých a má výrazně žilkované plody. Jelikož Efikové sídlili hlavně na Kalabarském pobřeží, dostaly plody této rostliny název právě po této oblasti – kalabarské boby.

 

Boží soud používali Efikové nejen k prokazování viny zlodějů, ale také k odhalování čarodějnic. Ale jak takový boží soud vlastně probíhá? Obviněný musel vypít nápoj připravený smícháním rozdrcených semen puchýřnatce s vodou. Antropolog Donald Simmons v roce 1956 píše o svém setkání s lidmi kmene Efiků takto:
„Efikové věří, že esere dokáže odhalit čarodějnice. Podezřelé osobě je podáno osm rozdrcených bobů a ty musí nasypat do vody a vypít. Pokud se dostaví třes v ústech a z nosu začne vytékat hlen, je tento člověk vinen. Pokud naopak zvedne pravou ruku a látku vyvrhne, prokáže se jeho nevina.“

 

Jak je možné, že některý obviněný měl štěstí a přežil a jiný ne? Efikové věřili, že pokud je člověk nevinný, jeho tělo z boží vůle látku nepřijme. Tato skutečnost má však i racionální vysvětlení. Pokud byl podezřelý opravdu nevinný a věřil, že se mu nic nestane, pil připravený nápoj rychle. To mu prudce podráždilo žaludek a vyvolalo zvracení. Když se však dotyčný skutečně provinil, pil nápoj pomalu a nejistě. To zajistilo, že dokonale vstřebal všechen jed a tím se tak otrávil.

 

Plody puchýřnatce obsahují prudký alkaloid fysostigmin, též zvaný eserin odvozený z Efického názvu pro soudní proces – esere. Fysostigmin patří k nejjedovatějším alkaloidům vůbec. Je inhibitorem enzymu acetylcholinesterasy. Tento enzym rozkládá látku sloužící jako nervový přenašeč zvanou acetylcholin a dokončuje tak přenos nervového vzruchu. Fysostigmin blokuje funkci tohoto enzymu a tím dochází k akumulaci acetylcholinu v místě spojení dvou neuronů. Nahromaděné molekuly acetylcholinu se navážou na příslušné receptory a dále je stimulují, což vyvolá bolesti břicha, zvracení, závratě a svalové křeče.

 

V oblasti Nigérie se jed stal natolik populárním, že malému domorodému kmenu jménem Uwet dokonce hrozilo vymření. Když evropští misionáři poprvé navštívili toto místo, tvořil kmen tři vesnice. Při jedné události však všichni obyvatelé tohoto kmenu požili jed, aby tak prokázali svoji nevinu. Přestože polovina obyvatel tehdy zemřela na místě, přeživší obyvatelstvo v používání jedu pokračovalo.

Erythrophleum guineense – ordálový strom
Kalabarské boby používané kmenem Efiků však nebyly tím jediným, z čeho se daly připravovat „nápoje pravdy“. Erythrophleum guineense není sice nejjedovatější, ale zato byl v západní Africe nejvíce používanou rostlinou k těmto účelům.

Erythrophleum guineense (též Erythrophleum suaveolens) je strom z čeledi bobovitých. Dorůstá výšky 12 až 30 m a má drsnou rozpraskanou červenohnědou kůru. Květy mají krémovou nebo zelenavě žlutou barvu. Dřevo tohoto stromu je velmi tvrdé a odolné proti termitům a houbovým chorobám, používalo se proto i na stavbách a při výrobě pražců nebo parket.

Ačkoli je kůra tak tvrdá, je to právě ona, ze které se připravoval jedovatý nápoj pro boží soud. Kůra se namáčela do vody, přičemž ji zbarvila do červena. Díky tomu dostal jedovatý nápoj i svůj název – rudá voda. Kůra obsahuje jedovatý alkaloid erythrophlein, jenž se řadí do skupiny tzv. srdečních glykosidů. Do této skupiny patří i látky používané v malých dávkách při léčbě srdečních selhání jako je například digitoxin – glykosid vyskytující se v náprstníku (Digitalis). Ve vysoké dávce draždí erythrophlein (stejně jako digitoxin a ostatní z této skupiny látek) žaludek, způsobuje nevolnost, má emetické a projímavé účinky a potlačuje srdeční činnost.

Jak používali tuto rostlinu domorodci v Sierra Leone zdokumentoval již v roce 1803 ve své knize doktor Thomas Winterbottom:
„Osoba obviněná z krádeže nebo čarodějnictví musela vypít rudou vodu. Rudá voda je připravována vyluhováním kůry stromu ve vodě, jíž předá své silně emetické, a občas i projímavé účinky. (…) Aby se zabránilo nesprávné přípravě, rudá voda je vždy připravována na veřejném místě a uprostřed co největšího davu přihlížejících. (…) Okolo obviněného se utvoří kruh o průměru sedmi až osmi stop a kromě osoby připravující nápoj nesmí nikdo přistoupit blíže. Kůra je nejprve veřejně ukázána davu, aby nebylo pochyb o její pravosti. Muž připravující nápoj si umyje ruce, umyje i kůru a potřebné nástroje, aby prokázal, že neskrývá nic nepatřičného.(…) Chvíli předtím, než má obviněný vypít jed, je povinen si vypláchnout ústa, aby dokázal, že v ústech nic neukrývá. Obviněnému je dvanáct hodin před začátkem božího soudu podána trocha rýže či kousek koly a je to to jediné, co smí požít. Kvůli tomu je po celých dvanáct hodin strážen skupinou obyvatel, kteří jsou v tu chvíli zodpovědní za jeho jednání.
Při božím soudu je připravená nádoba o objemu cca půl pinty neustále doplňována a obviněný je nucen pít tak dlouho, dokud se neprojeví emetické účinky jedu a snědená rýže či kola není vyzvracena. V tu chvíli je obviněný prohlášen za nevinného. Pokud se však projeví projímavé účinky jedu, nebo nastane bolest ve střevech, je to bráno jako známka viny a obviněný je okamžitě odsouzen.
Největší množství, které je povoleno pozřít, je šestnáct plných nádob, avšak v některých případech nastává smrt již po vypití čtvrté nádoby jedu. Lidé, kteří podstoupili tento boží soud a byli osvobozeni, si od té chvíle zasluhují respekt…“

Dají se vlastně tyto boží soudy nějak obelstít? Je jisté, že se ani pití jedu neobešlo bez manipulace. Lidé z kmene Bassa v Libérii míchali dávku jedu na základě způsobu, jakým odříznutá kůra odpadla ze stromu. Pokud odřezek spadl čerstvou stranou nahoru, bylo to bráno jako známka neviny a dávka se tudíž připravila slabší. Pokud odřezek spadl čerstvou stranou dolů, bylo to bráno jako znak viny a jed se připravil silnější. Ten, kdo odřezával kůru, mohl myslitelně zkusit ovlivnit, jakou stranou odřezek dopadne a tím i sílu jedu, který bude následně připraven, avšak je nutné upozornit, že průběh soudu zůstával vždy nepředvídatelný.

Sebevražedný strom
Zatímco ve střední a v západní Africe bylo použití jedu při božím soudu na denním pořádku, v jižní a východní části Afriky se s tímto typem spravedlnosti nesetkáváme až tak často. Výjimku však tvoří Madagaskar.
Domorodci na Madagaskaru používali rostlinu jménem Cerbera odollam. Tato rostlina patří do čeledi toješťovitých a úzkými tmavými listy připomíná listy svého příbuzného – jedovatého oleandru. Vůně bílých květů se podobá vůni jasmínu a plody připomínají nezralé mango menší velikosti.
Jádra plodu obsahují jedovatý alkaloid cerberin. Tento alkaloid se řadí do skupiny tzv. srdečních glykosidů a má podobné účinky jako erythrophlein, jenž je popsán výše. Boží soud na Madagaskaru probíhal obdobně jako u afrických domorodých kmenů. V provincii Imerina ve střední oblasti Madagaskaru byla Cerbera odollam zodpovědná za smrt cca 2 % domorodého obyvatelstva ročně (přibližně 3000 lidí).
 

Rod cerbera dostal svůj název po obávaném řeckém Kerberovi, trojhlavém psovi střežícím bránu do podsvětí. Domorodci však pro tuto rostlinu mají názvy tangena, kisopo nebo samanta. Jelikož se však tato rostlina nevyskytuje pouze na Madagaskaru, můžeme se setkat i s  jejími dalšími názvy; v jihovýchodní Asii se této rostlině říká pong-pong, buta-buta nebo nyan, v indickém státě Kerala má název othalanga pocházející z malajštiny.

 

Název sebevražedný strom si však tato rostlina vysloužila o pár tisíc kilometrů dále, v indické provincii Kerala. Rostlina se stala velmi oblíbenou u lidí z této oblasti, kteří se rozhodli s jeho pomocí spáchat sebevraždu. Studie indických a francouzských vědců z roku 2004 odhaduje, že v indickém státě Kerala mezi lety 1989 a 1999 má sebevražedný strom na svědomí 537 mrtvých, přičemž 70 – 75 % z nich tvoří ženy. Pro porovnání můžeme doplnit, že ve stejném státě a ve stejné době dosáhl počet smrtelných otrav žlutým oleandrem čísla 163 mrtvých. Jádra plodu se obvykle rozdrtí a smíchají s palmovým cukrem. Druhou možností je, že se nadrcená jádra přidají do ostrého jídla, kde chilli koření zakryje hořkou chuť jedu. Ve většině případů nastává smrt 3 až 6 hodin po požití.

Dnešní využití jedovatých nástrojů pravdy

Jedovaté alkaloidy obsažené v rostlinách používaných při božích soudech však našly své využití i v moderní západní medicíně. Toxikologické studie rostliny physostigma venenosum započaly již v roce 1850, krátce poté, co byla přivezena do Královské botanické zahrady v Edinburghu. V roce 1864 byla izolována hlavní složka kalabárských bobů – fysostigmin a nedlouho poté se látka začala používat při léčbě zeleného zákalu (glaukomu). Při této poruše dochází ke zvýšení nitroočního tlaku, což způsobuje poškození očního nervu a nakonec vede ke ztrátě zraku. Bylo zjištěno, že fysostigmin snižuje nitrooční tlak a brzy se tak stal tento přípravek jedním z nejdůležitějších při léčbě této nemoci. Některé formy glaukomu se pomocí fysostigminu léčí i v dnešní době.

Další nemoc, při níž se léčba fysostigminem osvědčila, je těžká myastenie. Tato chronická choroba se vyznačuje postupným ochabováním svalů, což se nejdříve projeví u svalů očního víčka. Již roku 1894 prohlásil profesor Fredechich Jolly, že fysostigmin a další látky, které působí na svalový tonus, lze využít pro léčbu. Tento profesor se zabýval studiem myastenie a příbuzných chorob přes dvacet let, ale fysostigmin byl poprvé využit k tomuto účelu až v roce 1934. Fysostigmin se v léčbě této vzácné nemoci využívá dosud.

V poslední době vědci také zkoumají vliv fysostigminu na léčbu příznaků Alzheimerovy choroby. Ukazuje se, že fysostigmin může výrazně snížit ztrátu paměti u pacientů trpících touto chorobou. Jelikož však vyvolává silné vedlejší účinky, používají se jeho deriváty, jako je fysostigmin-salicylát.

 

 

 

Poznámka: Autorka je studentkou Ústavu environmentálního a chemického inženýrství,Fakulta chemicko-technologická, Univerzita Pardubice

 

Zdroje:
1/ MANN, John. Jedy, drogy, léky. 1. vyd. Praha: Academia, 1996, s. 34-39. ISBN 80-200-0508-0.
2/ STEWART, Amy. Zlé rostliny a další botanická zvěrstva: rostliny, které zabíjejí, poškozují, omamují a jinak zlobí [online]. 1. vyd. Překlad Jan Roubal. Ilustrace Briony Morrow-Cribbs, Jonathon Rosen. Praha: Grada, 2011, 236 s. [cit. 2014-02-02]. ISBN 978-802-4739-366. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=aSqnM8oe8owC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false
3/ Okeyo, J.M., 2006. Erythrophleum suaveolens (Guill. & Perr.) Brenan. In: Schmelzer, G.H. & Gurib-Fakim, A. (Editors). Prota 11(1): Medicinal plants/Plantes médicinales 1. [CD-Rom]. PROTA, Wageningen, Netherlands.
4/ De Smet P. A. G. M.; Traditional pharmacology and medicine in Africa: Ethnopharmacological themes in sub-Saharan art objects and utensils. Journal of Ethnopharmacology (63), 17 – 24 (1998)
5/ Gaillard, Y., Krishnamoorthy, A., Bevalot, F., Cerbera odollam: a ‘suicide tree‘ and cause of death in the state of Kerala, India. Journal od Ethnopharmacology (95), 123 – 126 (2004)
6/ Davidson, A., An account, historical and physiological, of the Madagascar ordeal poison, the tanghinia venenifera. N.p. c., 1874
7/ Cooper, P., Drug used in the search for truth. The Pharmaceutical Journal (Vol 277), 781 – 782 (2006)
8/ ZAHRADNÍČKOVÁ, Klára. Farmakoterapie glaukomu [online]. Brno, 2008 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/175921/lf_b/Farmakoterapie_glaukomu.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno. Vedoucí práce MUDr. Zdeňka Mašková.
9/ Eserine. PubChem Substance [online]. 2008, 2010 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: https://pubchem.ncbi.nlm.nih.gov/summary/summary.cgi?sid=46506998
10/ Succession to the Soul. FRAZER, James George. The golden bough: a study in magic and religion. 1890. vyd. New York: MACMILLAN, 1922.
11/ PHYSOSTIGMINE SALICYLATE injection. In: Daily Med [online]. 2010 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: https://dailymed.nlm.nih.gov/dailymed/lookup.cfm?setid=a7d04b2c-fe34-480d-8f7c-7cbcf447a70b
12/ TRIGGLE, David J., John M. MITCHELL a Ron FILLER. The Pharmacology of Physostigmine. CNS drug reviews [online]. 1998, Vol.4, pp. 87 - 136, č. 2 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: https://www.nevapress.com/cnsdr/full/4/2/87.pdf