Při procházkách zoologickou zahradou anebo prostě na ulici mezi lidmi nás se železnou pravidelností napadá, jak to, že jsme se stali lidmi? Kde se vzaly všechny ty věci, kterým se smějeme v pavilonu opic a děsí nás u našich blízkých? Pokud chceme znát odpovědi, musíme odvodit evoluční historii linie, která vede k nám a našim blízkým příbuzným. Na obrys evolučního příběhu pak můžeme naroubovat jednotlivé prvky chování gibbonů, orangutanů, goril, lidí i šimpanzů a můžeme se ptát, jak to vlastně s lidským chováním bylo. Právě tak postupovali Pavel Duda a Jan Zrzavý z Jihočeské univerzity, jejichž studii 65 vybraných charakteristik chování všech žijících hominidů nedávno uveřejnil časopis Journal of Human Evolution. Využili jsme euforie provázející úspěšnou publikaci a Jana Zrzavého jsme se zeptali na původ lidského chování a vůbec evoluci člověka.
OSEL: Jak ses vlastně dostal k evoluci člověka?
Přes přednášky evoluční biologie. Já jsem léta loajálně učil, čím se liší člověk od lidoopů, v duchu Jareda Diamonda (Třetí šimpanz), mimo jiné i to, jak lidské předky polidštilo vytvoření pevných partnerských vazeb a otcovská investice do potomstva. Když jsem se ale v pražské zoo koukal na gorilího samce Richarda, bylo zjevné, že on do svých manželek a potomků investuje poměrně dost času a sil, akorát že mláďatům nenosí potravu, tu jim spíš bere. Jenže gorilí mládě po odstavení nekrmí vůbec nikdo, ani matka. Zkrátka mi najednou došlo, že je to naopak, že otec společného předka afrických lidoopů se o svá mláďata zřejmě staral, hrál si s nimi a poskytoval jim ochranu, takže lidský samec nevynalezl otcovskou péči jako takovou, ale jen přidal dodávku potravy pro sice už odstavené, ale pořád ještě nesamostatné mládě. Takže evoluční změna na cestě k člověku nebyla až tak dramatická. A naopak: úplná ztráta otcovské angažovanosti je evoluční novinkou šimpanzů a bonobů, spojenou s rozpadem rodinných vztahů v jejich promiskuitních tlupách; nekonala se žádná evoluce člověka od promiskuity k partnerské věrnosti (mimochodem: i v harému jsou pevné partnerské vazby, akorát jich je víc).
To byl ten prvotní nápad v pavilonu goril. Jeho realizace se pak ujal můj tehdejší bakalářský student Pavel Duda, jehož zásluhou jsme to nakonec (s jistými koncepčními obtížemi spojenými s invazí na úplně cizí, totiž antropologickou pevninu) dotáhli až k publikaci. To, co jsme udělali, byla fylogenetická rekonstrukce ancestrálních stavů (tj. původních, u společného předka) souboru 65 znaků popisujících životní cyklus, chování, sociální uspořádání a ekologii lidí a lidoopů, což umožnilo detailní rekonstrukci způsobu života jejich předků a sledování změn, ke kterým došlo v jednotlivých evolučních liniích.
OSEL: Takže všechno v učebnicích bylo špatně?
Všechno bylo špatně, pochopitelně. Po celé dvacáté století byli lidoopi a především šimpanzi používáni jako modely pro studium počátků lidské evoluce – a postupně rostla „vědeckost“ tohoto přístupu. Když se pak navíc zjistilo, že lidé netvoří samostatnou skupinu primátů blízkou lidoopům, ale patří přímo dovnitř lidoopů, nejblíže šimpanzům a bonobům, tento sesterský vztah rodů Pan (šimpanz + bonobo) a Homo významně přiživil víru, že společný předek lidí a šimpanzů byl jako dnešní šimpanzi. Představa to byla taková, že v čím starších vrstvách budeme hledat lidské předky, tím šimpanzovitější lidoopy budeme nacházet. Jenže to se moc nepotvrdilo, jeden z nejstarších lidských předků, východoafrický Ardipithecus, nebyl šimpanzům vůbec podobný. Potíž je v tom, že takový pohled na společného předka lidí a šimpanzů upírá šimpanzům miliony let jejich vlastní evoluce.
Asi nejznámějším příkladem, kdy jsme automaticky předpokládali, že lidská odlišnost od šimpanzů je lidskou evoluční novinkou, která si vyžaduje evoluční vysvětlení (takže jsme se špatně ptali a následně si i špatně odpovídali), je takzvaná skrytá ovulace lidí. Ve skutečnosti tak docela skrytá není, mění se chování žen během ovulačního cyklu i chování mužů k nim (v plodné fázi se ženy vyzývavěji oblékají a více se líčí, častěji vyrážejí do společnosti a snáze se nechávají sbalit; dokonce i striptérky v plodné fázi dostávají od diváků vyšší spropitné), ale rozhodně není tak nápadná jako extrémní zduření samičích genitálií u šimpanzů. Jako důvody, proč se u člověka ztratila tato „reklamní ovulace“, byly zvažovány monogamie (samec, nevěda, kdy má samice plodné dny, je nucen trávit s ní delší dobu, což zvyšuje jeho zájem o potomstvo), polygamie (samec si je méně jistý svým otcovstvím), ale také chůze po dvou, nárůst tukové tkáně v oblasti hýždí či šetření na akumulaci vody. Je tedy zjevné, že tu něčemu nerozumíme, přinejmenším si některá vysvětlení navzájem odporují, takže aspoň některá z nich jsou určitě chybná. Ve skutečnosti je chybná celá tato úvaha. Reklamní ovulace je evoluční novinkou šimpanzů a bonobů, kterou v takto extrémní podobě nemá žádný jiný lidoop. Lidští předci nemohli ztratit to, co nikdy neměli.
Podobně netřeba vysvětlovat, proč lidé nejsou promiskuitní. Šimpanzi a lidé jsou ve zkoumaných znacích srovnatelně odvození, a šimpanzi proto nejsou dobrými modely nejstarších hominidů. Vlastně žádné dnes žijící reálné zvíře není vhodným modelem; předek je mozaika ancestrálních stavů jednotlivých znaků. Dnešní znalosti socioekologie lidoopů a fylogenetické metody umožňují detailní rekonstrukci způsobu života dávno vymřelých předků, ale musí se to opravdu udělat (ono se to i evoluční antropologii tušilo a v mnoha článcích se opakuje myšlenka, že by to konečně někdo udělat měl).
OSEL: Jak asi vypadal životní styl společného předka lidí a šimpanzů?
Analýza lidského a lidoopího chování ukázala, že lidské vlastnosti jsou především dvojího druhu: staré obecně lidoopí vlastnosti a specifické lidské novinky. Totéž platí pro šimpanze a bonoby, zatímco orangutani a zvláště pak gorily mají relativně málo evolučních novinek. Plyne z toho, že předek všech lidoopů, předek všech afrických lidoopů a předek lidí a šimpanzů byli skoro stejní, že lidé, šimpanzi a bonobové jsou extrémně odvození lidoopi (a to odvození různými směry) – a taky z toho plyne, že když chceme použít lidoopy jako stroj času a podívat se do třetihor, jak žili naši předci, uděláme nejlíp, když se podíváme do pavilonu goril.
Mezi staré lidoopí znaky, omylem považované za lidské evoluční novinky, patří dlouhé, devítiměsíční těhotenství a pomalý růst novorozenců, nesezónní rozmnožování a sex po celý rok (navíc sex sloužící nejen k rozmnožování, ale i jako sociální komodita), polygynní rodiny s poměrně vysokou jistotou otcovství, otcovská péče, disperze (odstěhování) odrostlých potomků obojího pohlaví z rodných tlup (byť s převahou dcer), významný podíl samičí volby sexuálního partnera, absence reklamní ovulace, delší kopulace a variabilní poloha při kopulaci.
Mezi šimpanzí novinky, které je odlišují od primitivního stavu zachovalého u lidí, patří například promiskuitní, tzv. polygynandrické sociální uspořádání, de facto rozpad nukleární rodiny a zánik otcovské investice, samičí genitální otoky a na ně vázaná podivná anatomie penisu, redukce pohlavního dimorfismu, omezená samičí volba partnera, striktní samčí filopatrie (synové zůstávají v rodné tlupě, dcery odcházejí do nových skupin). Samozřejmě existují i skutečné lidské novinky: najdeme je jak v životním cyklu (třeba opožděná puberta, menopauza a babičkování a také všeobecně prodloužená délka života – která má jen málo společného s moderní lékařskou péčí), tak v sexu (sex provozovaný převážně v noci, obvyklá misionářská poloha, hojný výskyt znásilnění).
OSEL: Lze tedy říct, jestli byl společný předek lidí a šimpanzů spíše lidský anebo šimpanzí?
Právě že ani jedno, ani druhé. Srovnáme-li všechny lidoopy, vidíme jasně, že lidské chování představuje směs gorilích, šimpanzích i unikátně lidských znaků. Ta stará, gorilí komponenta lidského chování je překvapivě významná: je to rodina. Takže když to shrneme, nejstarší předek všech velkých lidoopů (tedy orangutanů, goril, šimpanzů a lidí) žil v nevelkých harémech, které po dospění opouštěla mláďata obojího pohlaví podle konkrétního ekologického a sociálního kontextu. Samci a sanice vykazovali sexuální dimorfismus (patrně včetně ozdob dominantních samců typu vousů nebo stříbrných hřbetů, jejichž konkrétní podobu je těžké odhadovat). Jejich sexuální chování můžeme rekonstruovat až po takové detaily, jako je nízká frekvence kopulací, flexibilní kopulační pozice, pravděpodobná absence znásilnění či absence kopulačních zátek (to jsou takové pásy cudnosti vzniklé z bílkovin spermatu, kterými se samci snaží zabránit, aby se do samice dostalo konkurenční sperma). Byli býložraví, živočišnou potravu konzumovali jen příležitostně, nelovili, stavěli si noční hnízda, užívali jednoduché nástroje.
OSEL: Je možné rekonstruovat či alespoň odhadnout prvky chování neandrtálců, případně vzdálenějších fosilií lidské linie?
To je těžká věc – srovnáváním dnes žijících zástupců zjistíme, že nějaká vlastnost vznikla dejme tomu mezi společným předkem lidí a šimpanzů a moderním člověkem, ale už nelze určit, kdy přesně se to stalo. Tady potřebujeme přímé doklady chování fosilních druhů, což obvykle nemáme. U starých fosilií můžeme odhadnout leda sexuální dimorfismus ve velikosti těla a špičáků, což u primátů obecně indikuje typ rodiny: velký dimorfismus (tedy velcí samci) harémové uspořádání, malý dimorfismus monogamii či promiskuitu. U nejmladších fosilií ovšem máme k dispozici další zdroj informací: genetický polymorfismus v mitochondriálních i jaderných genomech. Z toho např. víme, že neandrtálci žili v malých skupinách, ve kterých docházelo k častému příbuzenskému křížení (což ovšem asi není vlastnost druhu, spíš znamení průšvihu, který se na ně valil) a že pohlavím opouštějícím rodné skupiny u nich byly ženy (jak je to obvyklé i u nás).
OSEL: Co z výsledků vaší studie je možné zobecnit i mimo antropologii?
Revoluce ve fylogenetice, která začala někdy v 60. letech, spočívala mimo jiné v tom, že jsme se přestali honit za předky, které je obtížné spolehlivě identifikovat, a zaměřili jsme se na sesterské skupiny, tedy skupiny organismů, které jsou si ze všech organismů nejblíž příbuzné (lidé a šimpanzi, krokodýlové a ptáci, houby a živočichové...). Byla to cesta od lineárních vztahů předek–potomek k větvícím se stromům života a je dobře, že se to stalo. Jenže někdy nás tato změna myšlení zaslepuje, někdy nás totiž předkové opravdu zajímají, ale uvnitř sesterské skupiny je nenajdeme. Šimpanzi nejsou předkové lidí; analogicky kopinatci nejsou předkové obratlovců (dnes víme, že ani jejich sesterská skupina), drápkovci nejsou předkové členovců, bahníci (natož latimerie) nejsou předkové čtyřnožců, ptakopysk není předek savců a tak podobně. Na odhalení předka potřebujeme jiné metody, které také vycházejí z fylogenetiky, ale jdou po kmeni stromu hlouběji než k první sesterské skupině. Je to vlastně triviální, jenže v praxi se v tom překvapivě často chybuje. Takže třeba značná část studií příčin evoluční diverzifikace konkrétních skupin organismů je špatně.
Jana Zrzavého se za OSLA ptal Stanislav Mihulka
Literatura
Journal of Human Evolution 65: 424-446.