Za nejmenšího psa ve světě je uváděna čivava Milly z Portorika s kohoutkovou výškou 9,65 cm, a váhou asi 0,5 kg. Svého času její prvenství ohrožoval yorkshirský teriér Meysi, se svými sedmi centimetry a hmotností 150 gramů. Jenže polský prcek z Jarocinu byl v době měření tříměsíčním štěnětem a tak se to nepočítalo. Co do psího kmetství drží podle Guinessovky rekord australský honácký pes Bluey. Ten skonal v roce 1939 ve věku 29 let. Sibiřský šampion o němž bude tento článek, je tvorem jednobuněčným a na psa se dožil věku vskutku požehnaného. Na krku už má jedenáct tisíc křížků.
Také se vám zdá taková formulace bulvární? Máte pravdu. Jenže! Pokud se něco dokáže rozmnožovat, předává to na potomstvo svůj genetický materiál, roste to a dlouhodobě se to přizpůsobuje měnícím se podmínkám, pak to splňuje definici a s klidem to můžeme nazývat organismem. A právě něčemu takovému dala vzniknout u psů rakovina. V podobných případech, kdy jde o buňky přiživující se na cizích organismech tomu říkáme paraziti a nijak se nad tím nepozastavujeme, že to jsou organismy.
Ale netřeba se přít o slovíčka a jak kdysi pravil nějaký Shakespeare: „Co růží zvem, pod jiným jménem vonělo by stejně.“ Komu by tedy vadil termín jednobuněčný parazitární pes, nechť si dosadí vědecké CTVT, neboli canine transmissible venereal tumour. Případně starší název pro stejnou věc, kdy se ještě pořádně nevědělo s čím máme tu čest, Stickerův sarkom. Pejskaři nejspíš zůstanou u vžité pohlavně přenosné rakoviny.
Kredit: Wellcome Trust Sanger Institute
Na první pohled se zdá u zmíněného psího CTVT onemocnění určitá podobnost s lidskými nádory, které se nám tvoří na genitáliích a přenáší se pohlavním stykem. Třeba taková rakovina děložního krčku. Jenže zdání v tomto případě klame a klame hodně. Psí rakovina se žádné lidské nepodobá. Na ženský děložní krček (případně na ten mužský) se přenášejí papilomaviry. Partner je na partnerku (nebo opačně) přenese ať už klasicky (nebo opačně), ale vždy jen jako viry. Ty pak proniknou do zdravých buněk a - teď pozor! - vzniklé rakovinné buňky jsou vždy buňky tělu vlastní. Lidský nádor jsou geneticky buňky té osoby, která onemocněla. A v tom je ten zakopaný pes psí rakoviny. Zatímco u lidí jde vždy o rakovinné buňky dané osoby a s úmrtím této osoby zaniká i jejich rakovina, v případě psí CTVT je to jinak. I tady se jedná o rakovinou zvrhlé buňky, ale ty psí umí přeskakovat z jednoho psa na druhého. V něm pak vytváří nádor. Ten není nádorem toho psa na kterém roste. V nakaženém psu rostou buňky psa úplně cizího. Jsou to parazitické psí buňky, které se v něm množí. Geneticky jsou naprosto odlišné od svého „hostitele“. Kde se tito buněční parazité vzali?
Rozborem genů zrůdného psího nádoru se zjistilo, že kdysi dávno šlo o buňku imunitního systému, která se nepovedla. Konkrétně šlo o zvrhlý histiocyt, kterému se podařilo stát se infekčním. Od té doby se přenáší z jednoho psa na druhého při kopulaci, po kousnutích, ale i po pouhém přátelském olíznutí. Infekční buňky se u nakažených psů vyskytují totiž i ve slinách. Viditelnou se choroba stává až když psovi vyroste novotvar na genitáliích. U fen může být nádor i velikost grapefruitu. Vypadá to hrůzostrašně, ale po třech až devíti měsících dochází k regresi nádoru a na zvířeti už pak nemusí být nic vidět. Onemocnění většinou nebývá pro psa smrtelné, což je chytrý tah většiny parazitů - svého hostitele nezahubit. Parazitem je v tomto případě každá buňka zmíněného nádoru. Když se namane, každá je schopna napadnout dalšího hostitele, pomnožit se v něm a dál rozsévat svůj genofond, jak se na spořádaný organismus sluší a patří. Psi si s monogamií hlavu zrovna nelámou, navíc jim zadky slouží jako jakési občanky, které si s chutí očichávají. Infekce v podobě jednobuněčných infekčních psů se tak vesele šíří po světě, jsou jich zcela jistě již tuny.
Když před několika lety genetici přišli na to, s kým máme tu čest, začalo je zajímat, kdy k události vzniku infekčních psích buněk došlo. Dá se to zjistit podle počtu mutací, které se postupem doby v každém genomu hromadí. Počáteční odhad zněl, že k tomu došlo někdy před 200 až 2 500 lety. Podrobnější výzkum Angličanů ale nyní ukázal, že náš jednobuněčný pes není žádný troškař. Poprvé se jeho předek objevil na psím zadku před jedenácti tisíci (!) lety. Do knih tedy může být tedy zapsán i jako nejdéle žijící buněčná linie.
Za tyto poznatky vděčíme genetikům a sekvenování genomu nádorových buněk. Až to totiž odhalilo, že všechny tyto tumory jsou „potomkem“ jednoho psa a že jen tu a tam mutace něco pozměnily a některé geny se za tu dobu podařilo prošustrovat. Celkem se za uplynulých jedenáct tisíc let v buňkách nádoru nashromáždilo 1,9 milionu somatických mutací. Lze z nich vyčíst například i takové podrobnosti, že buňky byly vystavovány ultrafialovému záření (což u nádorů zadku nekrytého kalhotami není nic tak překvapivého). Co je ale svým způsobem zázrak, že tento nesmrtelný pes, respektive jeho pokračování v buněčné linii, navzdory mutacím, které jeho buňky postihly, je stále stabilní a že se linie nerozpadla se do různorodých subklonů. Navzdory tisícům případů kopírování a změnám, které v těchto buňkách páchají retrotransposony (endogenní viry) přišla linie jen o 646 genů. Stále disponuje více než 10 000 variantními geny, které jí ke spokojenému životu stačí. Navzdory masivní mutační zátěži se CTVT světem vesele šíří a nic nenaznačuje, že by s tím chtěl přestat.
K výčtu jeho „nej“ můžeme dodat i to, že jde o rakovinu s asi dvěma miliony mutacemi, což je mnohem více mutací než kolik se jich nachází v lidských nádorech. Ty jich mají něco mezi 1000 až 5000. Je to vlastně také logické, protože lidská rakovina netrvá tak dlouho a její zvrhlé buňky zanikají se svým nositelem a tak za krátkou dobu více změn uhamounit ani nemohou. U psího nádoru právě hromadění určitého typu mutací posloužilo jako „molekulární hodiny“, které zpřesnily věk buněk psí rakoviny na oněch úctyhodných 11 000 let. I když genom v řadě míst mutace změnily, stále v něm šlo vyšounit něco z původu psa, jehož buňka se stala nesmrtelnou. Původní pes prý připomínal aljašského malamuta nebo husky, měl krátkou rovnou srst. Byl hnědošedý, případně černý a mohlo jít stejně dobře o psa, jako o fenu. Pohlaví se totiž již zjistit nedá, zato víme, že šlo o relativně inbredního jedince. To znamená, že žil v menší komunitě v níž docházelo k příbuzenské plemenitbě. Dokonce tušíme, jak se nemoc po světě šířila. Vzory genetických variant nádorů z různých kontinentů svědčí o tom, že po většinu doby své existence se infekce šířila v izolované psí populaci. Do všech koutů světa se roznesla až během posledních 500 let. Nejspíš to měli na svědomí psi, kteří doprovázeli námořníky na jejich objevitelských plavbách.
Poznatek, že se rakovina u savců může šířit také jako infekční parazit a že k nákaze stačí jediná buňka, není nic z čeho bychom měli mít radost. Stejně tak, že takové onemocnění už není jen výsadou psů. Podobnou nemoc totiž objevili nedávno u tasmánských čertů. Největší žijící dravé vačnatce, ďábly medvědovité, likvidují podobně zvrhlé infekční parazitární buňky. V jejich případě se hovoří o rakovina obličeje DFTD (Devil facial tumour disease). Poprvé ji u těchto zvířat objevili v roce 1996 a nyní se už odhaduje, že nakaženy jsou tři čtvrtiny populace. Nemoc se šíří kousáním a protože se ďáblové koušou rádi, bude to nejspíš jejich konec. V lidské povaze ďábelské kousání naštěstí není tak časté. S těmi psími zvyklostmi už to je horší a tak vlastně máme kliku, že i když jsou lidští parazité mezi námi hojní, ten „jednobuněčný“ zatím nevznikl. Zatím.
VIDEO: Nesmrtelnost jednomu psovi zajistil zvláštní typ rakoviny. Zvrhlé buňky šíří jeho genofond a jako parazité přeskakují z hostitele na hostitele při pohlavním styku už jedenáct tisíc let.
Literatura:
Elizabeth P. Murchison, et al. (2014) "Transmissable dog cancer genome reveals the origin and history of an ancient cell lineage" Advanced online publication in Science, 23 January 2014. Science DOI: 10.1126/science.1247167
Wellcome Trust Sanger Institute