Nelze si nevšimnout, že mnohým lidem z NASA a vůbec okolo průzkumu vesmírných těles hodně záleží na mikrobech. Napsat, že se snaží zamezit kontaminaci vesmíru pozemskými mikroorganismy, to tak úplně nevystihuje stav věcí. Ve skutečnosti jsou tím absolutně posedlí. Udělají úplně všechno, jen aby zabránili nešťastným mikrobům cestovat na jiné světy a osídlit je před námi. Kdyby měly bakterie právníky, tak by se NASA topila v žalobách.
Situaci je tak tristní, že to už pohnulo vědce k psaní do slovutných periodik. K rozhněvaným badatelům se přidali i Alberto Fairén z Cornellovy univerzity a Dirk Schulze‑Makuch z Washingtonské státní univerzity. Ve svém komentáři pro časopis Nature Geoscience, výstižně nazvaném „The Overprotection of Mars“ volají po zásadním přehodnocení politiky ochrany vesmírných těles před kontaminací pozemským životem a po přepracování postupů při plánování misí a přípravě kosmických lodí na start do vesmíru.
Podle Fairéna a Schulze‑Makucha posedlost sterilizací závažně ohrožuje průzkum vesmíru. Kvůli přehnaně tvrdým protokolům planetární ochrany COSPAR (Committee on Space Research) je prý prakticky nemožné zkoumat nejslibnější místa na Marsu. Proč asi robotická laboratoř Curiosity pracuje na Marsu v oblasti, kde je jen mizivá naděje na přítomnost vody? Průzkum vesmírných těles podle všeho míří do bodu, kdy ho úřední předpisy a nakynutá předběžná opatrnost fakticky znemožní. Fairén a Shulze‑Makuch se domnívají, že otravná politika extrémní ochrany vesmírných těles minimálně z části zavinila nápadný pokles intenzity průzkumu Marsu od dob programu Viking.
Přitom je to všechno nejspíš zbytečné. Pokud pozemský život na Marsu nepřežije, tak nemá smysl kosmické lodě sterilizovat. Ostatně, samotný let nehostinným vesmírným prostorem od Země k Marsu je obstojnou sterilizační procedurou. Na druhou stanu, ani extrémní sterilizační postupy nejsou stoprocentně úspěšné, o čemž svědčí i objevy zajímavých bakterií ve sterilních místnostech kosmických agentur. Nedávno jsme o nich psali na OSLU. A pokud naše organizmy na Marsu mohou žít, tak tam už jsou. Za miliardy let existence pozemského života k tomu podle autorů měly spoustu příležitostí, včetně cestování na kosmických lodích ze šťastnějších dob, kdy nebylo hlavním smyslem výzkumu vesmíru vymydlit přístroje do běla. A vlastně, nebylo by zajímavé zkoumat, jak se našim mikrobům na Marsu daří? Je to zmrtvující dilema: ochrana anebo průzkum planet? Utrpíme více škody zanedbáním ochrany anebo průzkumu? Ideální by bylo vyhovět oběma pohledům na vesmír, to ale očividně nejde.
Co nás stojí intenzivní ochrana vesmírných těles před pozemskými mikroby? Podle Fairéna a Schulze‑Makucha ne zrovna málo. V miliardovém rozpočtu programu Viking to prý dělalo přes 10 procent. Za 100 milionů dolarů by přitom bylo možné udělat spoustu vědy. A kdyby někdo chtěl poslat robota do některé z nejslibnějších oblastí Marsu, tak by čelil ještě mnohem tvrdším protokolům. Úřady planetární ochrany nejspíš platí Marťané, aby jim pozemšťané dali pokoj.
Jak se dalo čekat, v následujícím čísle Nature Geoscience otiskli rozhořčenou reakci dotčených činitelů, konkrétně Catharine Conleyové zodpovědné za planetární ochranu v ústředí NASA a Johna Rummela, předsedy panelu COSPAR pro planetární ochranu. Fairén a Schulze‑Makuch prý píšou nesmysly, postupy planetární ochrany jsou neustále vylepšovány v duchu nejnovějších vědeckých objevů a reprezentují prý konsenzus mezinárodní vědecké komunity. Co dodat? Doufejme jen, že takový konsenzus definitivně nezardousí výzkum Marsu a ostatních vesmírných těles.
Literatura
Astrobiology Magazine 18. 11. 2013, Nature Geoscience 6: 510-511.