Jestli někde bije do očí tragédie obecní pastviny, tak je to při rybolovu v oceánu. Oceány nikomu nepatří, ergo jsou vlastně všem a přitom za ně nikdo nemá zodpovědnost. A to je smrtící kombinace. V takovém případě zbývá rybářům jediné, bezohledně vytěžit všechno, co se dá. Pokud se ovšem dobrovolně nerozhodnou zkrachovat a přeškolit se na nějaké suchozemské zaměstnání. Zdálo by, že určitě existuje nějaká střední cesta, dejme tomu optimální úroveň rybolovu, která zajistí výdělek pro rybáře a zároveň i přežití populací ryb v oceánu. Jenže tak to nefunguje, bohužel. V tom je právě ta tragédie obecní pastviny. Skeptický ekolog Bjørn Lomborg a mnozí další nevidí za daných okolností reálnou naději zajistit udržitelné využití oceánů. Jestli se nestane něco zásadního, tak bude intenzivní legální i nelegální rybolov v oceánu pokračovat až do chvíle, kdy se rybářům přestane vyplácet.
Na druhou stranu, nemusíme hned úplně rezignovat a ponechat populace lovených ryb jejich osudu. Mnohé státy a organizace se snaží rybolov v oceánu s proměnlivým úspěchem regulovat, zvláště tam, kde k tomu jsou příhodné geografické podmínky. Nedávná studie dvojice Dalal Al-Abdulrazzak a Daniel Pauly, badatelů Centra rybolovných oblastí Univerzity Britské Kolumbie ukázala, že při takovém snažení můžeme obstojně využívat technologie příznačné pro dnešní dobu.
Al-Abdulrazzaková s Paulym důkladně využili data ze satelitních snímků slavné aplikace Google Earth, pořízených v roce 2005 v oblasti Perského zálivu. Podle nich tam bylo v roce 2005 nainstalováno přibližně 1 900 rybích zábran (fish weir), jejichž úlovek autoři odhadli na 31 tisíc tun ryb. Oficiální údaje, které poskytly státy Perského zálivu Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO), přitom uvádějí, že se tu v roce 2005 vylovilo pouhých 5 260 tun ryb. A to je dost dramatický rozdíl.
Rybí zábrany jsou důmyslné dočasné pasti, někdy i přes 100 metrů dlouhé, které využívají cykly přílivu a odlivu k chytání rozmanitých mořských ryb. Podle Al-Abdulrazzakové jde o starodávnou rybářskou techniku, která se s úspěchem využívá po tisíce let. Až do teď prý ale nebylo možné věrohodně posoudit její vliv na mořské ekosystémy. Umožnily to až mapy Google Earth. Studie Al-Abdulrazzakové a Paulyho ukazuje, jaký potenciál mají při výzkumu a regulaci rybolovu technologie dálkového průzkumu Země. Jak je vidět a jak se dalo i čekat, jednotlivé státy neposkytují příliš důvěryhodné informace o úlovcích ryb. Uvidíme, zda satelitní snímky a další vymoženosti dnešní doby alespoň oddálí zhroucení obecní pastviny v oceánu.
O komentář jsme požádali Jiřího Peterku, vedoucího oddělení ekologie ryb a zooplanktonu Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích:
Metody satelitního snímkování mají jistě obrovský potenciál jak ve vědeckém výzkumu, tak v praktických aplikacích. Ze zásadních objevů poslední doby s využitím satelitního snímkování jmenujme například ověření magnetické percepce u skotu a jelenů (Begall et al. 2008). Ve studii Al-Abdulrazzakové a Paulyho ale vidím zásadní problém v předpokladu, že větší množství lovného úsilí též znamená větší množství úlovku, což nemusí být pravda. Závislost množství úlovku na lovném úsilí je totiž parabolická, tedy zvyšující se lovné úsilí přináší větší úlovek jen do určité úrovně. Po jejím překročení úlovek navzdory narůstajícímu lovnému úsilí klesá. Prostě jak se u nás v Čechách poměrně výstižně říká: kde nic není, ani smrt nebere. Za situace totálního přelovení, panující teď snad na všech světových mořských lovištích, je otázkou, zda by tolik ryb v Perském zálivu vůbec mohlo být k dispozici. Na druhou stranu, i když je možné mít pochybnosti ohledně odhadovaného šestinásobného rozdílu mezi vykázaným a skutečným úlovkem, o obecné tendenci vykazované úlovky ryb podhodnocovat ani v nejmenším nepochybuji.
Literatura
University of British Columbia News 26. 11. 2013, ICES Journal of Marine Science online 25. 11. 2013, Wikipedia (Tragedy of the commons, Overfishing, Fish weir).