V roce 1993 proběhl na Kalifornské universitě v americkém městě Irvine velice zajímavý pokus. Neurobiologové Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine Kyová z universitního Centra pro neurobiologii učení a paměti nechali dobrovolníky z řad studentů nejprve naslouchat tichu, Mozartově Sonátě pro dva klavíry D dur (skladba s katalogovým číslem K488) nebo speciální relaxační hudbě. Po tomto "zvukovém předkrmu" pak nechali studenty řešit úlohy standardních IQ testů zaměřené na hodnocení prostorové představivosti.
Výsledky byly skutečně pozoruhodné. Ani ticho ani relaxační hudba neměly na duševní výkonnost studentů výraznější vliv. Po deseti minutách poslechu Mozartovy sonáty D dur ale dosahovali studenti o poznání lepších výsledků. Studenti, kteří po "průpravě" tichem nebo ralaxační hudbou dosáhli v testech 110 bodů, se po poslechu Mozarta přiblížili hranici 120 bodů. Ukázalo se, že "posilující" efekt Mozartovy hudby odezní asi 15 minut po poslechu. Jde tedy i krátkodobé posílení výkonnosti mozku.
Měli by si snad studenti před písemkou z deskriptivní geometrie pouštět do uší Mozartovu sonátu? Jak vlastně funguje tento tzv. Mozartův efekt?
Frances Rauscherová z University of Wisconsin
Spor o Mozarta
Někteří badatelé popírají, že by Mozartova hudba mohla mít nějaký zvláštní účinek na naši duševní výkonnost. Spíše se přiklánějí k názoru, že poslechem hudby je nabuzena pravá mozková polokoule, kterou člověk výrazně zaměstnává i při řešení složitých prostorových úloh, např. při úkolech, kdy musí v mysli provádět složité rotace trojrozměrných objektů.
Dokládají to výsledky experimentů, při kterých došlo ke zvýšení výkonnosti při řešení prostorových úloh nejen po poslechu Mozartovy hudby, ale i poté, co pokusné osoby vyslechly četbu hororu Stephena Kinga. Pozitivní efekt se ale dostavil jen u těch lidí, kteří poslech hudby nebo hororu skutečně prožívali. V jedné britské studii dosahovali školáci v testech lepší výsledky po poslechu rockové muziky než po poslechu Mozarta. Autoři studie usuzují, že školákům přinesl rockový "nářez" mnohem větší prožitek než "dury a molly" slavného hudebního génia.
Bigbítový „nářez“ prý může mít podobně příznivý efekt jako Mozartova hudba.
Právě vzrušení, které přinese horor, tvrdá muzika nebo poslech vážné hudby, by mohlo vysvětlit vzestup výkonnosti v testech. Zároveň by se tak vysvětlila neúčinnost relaxačních nahrávek. Jejich hudba sice mysl posluchače vzrušuje, ale relaxační instrukce provázející hudbu mysl naopak tlumí. Po poslechu relaxační nahrávky je proto mysl utlumena a ve srovnání s tímto stavem by měl být pozorován zvýšený výkon prakticky vždy.
Je tedy Mozartův efekt jen omylem Frances Rauscherové a jejích spolupracovníků?
Frances Rauscherová se cítí nešťastná z některých interpretací své práce o Mozartově efektu. Často bývá Mozartův efekt vysvětlován jako "zvýšení IQ" po poslechu Mozartovy hudby.
"Něco takového jsme nikdy netvrdili," protestuje Frances Rauscherová. "Mozartův efekt se projeví jen při řešení úloh, které vyžadují prostorovou představivost."
Rauscherová také odmítá názor, podle kterého je Mozartův efekt vysvětlitelný nabuzením pravé polokoule mozku poslechem a prožitkem hudby. Při poslechu hudby totiž nezaměstnáváme jen pravou ale i levou mozkovou hemisféru. Levá polokoule mozku vnímá například rytmus hudby a musí být poslechem Mozarta rovněž nabuzena. Přesto se při následných testech zaměstnávajících levou mozkovou hemisféru neprojeví výraznější zlepšení.
Zajímavé argumenty nashromáždila Rauscherová i proti tvrzení, že podstatou Mozartova efektu je "prožitek" z krásné hudby. Poslech Mozarta zlepšil schopnost pokusných potkanů prolézt testovacím bludištěm. Potkani vystavení tónům Mozartovy hudby našli cestu rychleji a dělali mnohem méně chyb. Tento efekt se projevil dokonce i v případě, že potkani poslouchali Mozarta během svého embryonálního vývoje v těle matky. Lze je stěží předpokládat, že si potkaní plod Mozarta skutečně "vychutná" a prožije s jeho hudbou příjemné vzrušení.
Vzrušení z hudby se jeví jako nepravděpodobné vysvětlení i proto, že Frances Rauscherová sice pozorovala Mozartův efekt po poslechu Sonáty pro dva klavíry, ale nebyla schopna zjistit u pokusných osob "Mendelssohnův efekt" po poslechu hudby F. Mendelssohna, kterou posluchači hodnotili ve srovnání s hudbou W. A. Mozarta jako "více vzrušující". Ba co víc, v pokusech prováděných Frances Rauscherovou dosahovaly pokusné osoby po poslechu Mozarta lepších výsledků v řešení prostorových úloh i v těch případech, kdy se jim Mozartova hudba moc nelíbila a měli větší radost z poslechu hudby jiných skladatelů.
Chudák Mendelssohn – jeho hudba na naše mozky nezabírá.
"To, že někomu nevykyne chleba přeci ještě neznamená, že "kvasnicový efekt" neexistuje," namítá Frances Rauscherová na adresu badatelů, kterým se nedaří Mozartův efekt prokázat.
Spory o Mozartův efekt jsou poučné nejen s ohledem na taje hudby a záhady práce našeho mozku. Ukazují na složitost vědeckého bádání, vypovídají o úskalích, jež na nás číhají při hledání pravdy. Oba tábory vědců soupeřící v otázce Mozartova efektu tvrdí, že pravdu mají oni a jejich oponenti se hluboce mýlí. Oba tábory vědců nashromáždily na podporu svého tvrzení velmi solidní důkazy opírající se o důkladně provedené pokusy. A přesto badatelé nedospěli ke stejnému závěru. Pravdu mohou mít jen jedni. Kteří? To ukáže čas.
Zatím lze doporučit k poslechu Mozartovu hudbu. Nelze vyloučit, že se po ní snáze řeší prostorové úlohy. Ale hlavně je to krásná hudba, ať už dráždí kterékoli mozkové centrum v levé nebo pravé mozkové hemisféře. A že dáváte před Mozartem přednost Mendelssohnovi, Janáčkovi, Rolling Stones nebo Karlu Gottovi? Nevadí, poslouchejte jejich hudbu, když vám přináší radost. Kdo ví, možná, že poslech písně Trh ve Scarborough od Simona a Garfunkela zlepšuje naše vyjadřovací schopnosti a písničky Jarka Nohavicy posilují krátkodobou paměť. Patřičná vědecká ověření těchto možností zatím nikdo neprovedl.
Co asi poslouchá? Možná dechovku. Její dlouhodobý poslech prý posiluje pevnou vůli. Bez té se to nedá vydržet.