Už nějakou dobu máme k dispozici genomy našich příbuzných neandrtálců a také stále velice záhadných denisovanů. A můžeme se v nich důkladně vrtat. Už jsme z nich vyčetli leccos zajímavého o světě lidí tehdejší doby. Například se zdá, že se s neandrtálci i s denisovany křížily skupiny našich předků, což vyvolává poněkud frivolní představy. A nezůstalo jen u sexu.
Tým Jacka Lenze z newyorské Albert Einstein College of Medicine v loni (2012) vystopoval v genomu neandrtálců a denisovanů sekvence dávných endogenních retrovirů. Retroviry, tedy RNA viry lišácky využívající reverzní transkriptázu, se velmi rády natrvalo začleňují do genomu hostitelů, který tím zaplevelují. Není to vlastně nic výjimečného, primáti jsou obvykle takovými sekvencemi prolezlí. Retrovirové smetí, čili endogenní retroviry, také představují 5 až 8 procent lidského genomu (Human Endogenous RetroVirus, HERV), což je několikanásobně víc, nežli sekvence kódující lidské proteiny. Lenz a spol. tehdy našli v genomech neandrtálců a denisovanů celkem 14 různých sekvencí endogenních retrovirů. A při zběžném srovnání žádnou z nich nedohledali v moderním lidském genomu a dospěli k závěru, že se naše endogenní retroviry od těch neandrtálských a denisovanských liší. Bylo to ale poněkud předčasné.
Roberta Belshawa z Univerzity v Plymouthu a jeho spolupracovníky napadlo ověřit, jestli se dotyčné retrovirální sekvence čistě náhodou nepodílejí na vyvolávání dnešních onemocnění. Soudobé technologie úžasně rychlého čtení celých genomů jim umožnily prohledat genomy 67 pacientů s rakovinným bujením a u tohoto poměrně skromného souboru vzorků odhalili hned polovinu, tedy 7 endogenních retrovirů neandrtálců a denisovanů. Když se Belshaw a spol. dostatečně vyjásali, tak dospěli k podezření, že jich nejspíš je mezi námi stále všech 14. Jen prý zabere nějaký čas je všechny postupně najít. Studie Belshawa a spol. každopádně naznačuje, že tyto retroviry infikovaly lidskou linii ještě předtím, než se evolučně rozdělily linie moderních lidí, neandrtálců a denisovanů. K tomu došlo zhruba před 400 tisíci let. V takovém případě bychom je zdědili od společných předků. Mluvit o nich jako o „neandrtálských“ či „denisovanských“ by bylo spíš něco jako básnická zkratka. Zní to ale chytlavě.
Jak je vidět, Lenzův tým loni souhrou okolností použil referenční genomy, ve kterých se neandrtálské a denisovanské endogenní retroviry nevyskytovaly. Byla to prostě smůla, ale zároveň jsme se poučili, že se genomy dnešních lidí mohou zásadně lišit v sekvencích mimo lidské proteinové geny. Belshaw teď s kolegy zkoumá, jak běžné jsou vlastně dotyčné endogenní retroviry v dnešních lidech a jestli náhodou nebývají aktivní. Endogenní retroviry jsou obvykle v genomu velice dlouho a tudíž převážně neškodné. Zároveň ale víme, že rejdy endogenních retrovirů, zvláště když jsou v hostitelích krátkou dobu, mohou vyvolávat rozličná onemocnění, třeba u ptáků, myší, koček a také u medvídků koala. U lidí v tomto směru existují různá podezření, hlavně ve spojení s rakovinným bujením, autoimunitními poruchami anebo schizofrenií. Za pár let bychom mohli mít docela jasno, jestli nám dotyčné sekvence endogenních retrovirů v dnešní době škodí.
Literatura
NewScientist 18. 11. 2013, Current Biology 23: R994-R995, Wikipedia (Endogenous retrovirus