Počátkem 80. let minulého století šokoval laickou i vědeckou veřejnost americký geofyzik Luis Walter Alvarez, který přišel s hypotézou o dopadu asi desetikilometrové planetky nebo komety na konci druhohorní éry před více než 65 miliony let. Jeho důkazem byla tenká tmavá vrstvička jílovitých usazenin příslušného stáří, obohacená vzácným siderofilním kovem platinové skupiny – iridiem. Asi třiceti až stošedesáti násobné obohacení vzácným prvkem oproti okolním vrstvám bylo Alvarezovi a jeho týmu (v němž nechyběl ani jeho otec, držitel Nobelovy ceny za fyziku Walter Alvarez) natolik podezřelé, že jej vysvětlili jediným možným způsobem. Iridium se do této vrstvy dostalo s obřím kosmickým tělesem, ve kterých se tyto kovy vyskytují v mnohem větším množství. Na konci druhohor se s naší planetou srazilo velké těleso, jehož dopad vyvolal ohromnou explozi a uvolnil energii převyšující sílu všech atomových zbraní v řádu milionů. To podle Alvareze zavinilo ohromnou ekologickou katastrofu, která vedla k vyhynutí neptačích dinosaurů, ptakoještěrů, mosasaurů, amonitů a mnoha dalších druhů v rámci slavného K-T (dnes spíše K-Pg) eventu, tedy masového vymírání z konce období křídy. Chyběl pouze impaktní (dopadový) kráter, který by se dal s touto událostí dobře ztotožnit. Dnes už jej známe. Byl dokonce odhalen již koncem 70. let americkým geofyzikem Glennem Penfieldem, mexická ropná společnost Pemex si však ze strategických a obchodních důvodů nepřála informace o podloží v Mexickém zálivu jakkoliv zveřejňovat. Čekalo se tedy až do počátku 90. let, kdy Alan Hildebrand spolu s Penfieldem zveřejnili svůj objev 180 kilometrů širokého impaktního kráteru Chicxulub, ležícího zhruba kilometr pod povrchem cípu poloostrova Yucatán. Byl to ale teprve Alvarez, kdo jako první přišel s promyšlenou hypotézou o zániku dinosaurů vinou dopadu tělesa z vesmíru? Samozřejmě že nikoliv, jinak by tento příspěvek ani neměl smysl. Pomineme ale různé zcela nevědecké představy o záhubě dinosaurů vinou sluneční aktivity, mimozemských civilizací, výbuchů blízkých supernov a dalších neověřených spekulací (takové se objevují již od konce 19. století). Úplně první taková myšlenka byla dokonce vyslovena již roku 1696, kdy anglický teolog, matematik a historik William Whiston (1667 – 1752) přichází s představou o zabijácké kometě. Nás ale nyní zajímá, kdo skutečně nastolil vědecky podloženou hypotézu, spatřující viníka dinosauřího konce v dopadu velkého mimozemského tělesa.
Tím mužem byl zřejmě americký paleontolog M. W. De Laubenfels (1894 – 1960) z Oregonské státní univerzity, který koncem roku 1955 sepsal práci s názvem Dinosaur Extinction: One More Hypothesis (Vyhynutí dinosaurů: Ještě jedna hypotéza či Hypotéza navíc)*. Byla publikována roku 1956 v uznávaném periodiku Journal of Paleontology a dnes je její plné znění dostupné online (viz první odkaz pod příspěvkem). Inspirací k sepsání této teze byl také průlet planetky Hermes ve vzdálenosti pouhého 1,6násobku průměru vzdálenosti Země a Měsíce** v letech 1937 a 1941. De Laubenfels se v ní nejdříve odvolává na známý případ exploze vesmírného tělesa nad řekou Podkamennou Tunguskou 30. června roku 1908, přičemž poukazuje na jeho sílu i možné destruktivní účinky. Poté si všímá jednotlivých skupin organizmů, jejich přežití či vyhynutí a důsledků této selektivity (výběrovosti) hromadného vymírání na konci křídy. Následně tedy přidává onu “hypotézu navíc”, kterou přispívá k dosavadním konceptům tohoto posledního masového vymírání tzv. “Velké pětky”. Jádrem jeho teze je ohromné zvýšení teploty, které dopad vesmírného tělesa mohl vyvolat. To podle jeho názoru přežili jen živočichové, schopní najít úkryt ve vodě nebo v zemi, jako jsou například želvy a krokodýlové, nikoliv ale (neptačí) dinosauři. Podle De Laubenfelse mohl obrovský asteroid nebo kometa vytvořit děsivě silnou žárovou vlnu, která měla dost energie na oběhnutí celé planety a zničení života na velké části jeho povrchu. Podobně jako později Alvarez a jeho následovníci předpokládal, že přežít mohli jen menší a vysoce přizpůsobiví živočichové. Ačkoliv dnes známe fyzikální okolnosti dopadu podstatně lépe, než mohl De Laubenfels před 58 lety vůbec tušit, nemalé množství jeho tehdejších vývodů dnes paleontologové. astronomové i fyzici stále považují za pravděpodobné. Před 66 miliony let nastala jedna z největších přírodních katastrof v dějinách fanerozoika. Zavinil ji obří “přivandrovalec” z vesmíru, jehož náhrobek věda plně odkryla až před zhruba dvěma desetiletími. Jako první však s myšlenkou impaktu nepřišel geofyzik Alvarez v roce 1980, ale jeho krajan s profesí paleontologa, M. W. De Laubenfels o celé čtvrt století dříve. Nechť tedy není jeho jméno zapomenuto.
Poznámky
* Je ovšem pravda, že ještě o tři roky dříve (1953) přišli s podobným tvrzením také geologové Allan O. Kelly a Frank Dachille. Německý paleontolog Otto Schindewolf zase roku 1955 argumentuje explozí supernovy.
** Ten činí asi 384 400 km
Odkazy:
https://www.norwebster.com/astrohit/
https://www.app.pan.pl/archive/published/app57/app20110164.pdf
https://en.wikipedia.org/wiki/Alvarez_hypothesis
https://palaeo.gly.bris.ac.uk/Essays/Dino90.html
https://www.scn.org/~bh162/extinction_refs.html
Psáno pro: Dinosarusblog a Osel.cz