Potkani, kterým dámy pokusně hrály Mozartovu sonátu, vykazovali vyšší hodnoty u řady genů, které se podílí na stimulaci mozkových nervových buněk a také na změnách propojení těchto buněk. Poprvé se významnější zmínka o Mozartově efektu objevila v roce 1993 ve vědeckém časopise Nature (vol 365, strana 611). Tehdy Rauscherová, neuroložka z Univerzity Wisconsin Oshkosh popsala, jak studenti, kteří poslouchali Mozartovu Sonatu pro dva klavíry, v D major, měli po 10 minutách poslechu, lepší výsledky v testech vyžadujících prostorovou představivost, než studenti, kteří poslouchali moderní, nebo žádnou hudbu. Zveřejnění této informace vzbudilo vzrušenou veřejnou debatu a padala dokonce podezření ze snahy vydělat na prodeji hudebních nosičů s Mozartem. Také vědecká komunita se k presentovaným výsledkům stavěla skepticky a autorka sklidila posměch.
Drzý, nevychovaný a sprostý „spratek“, který si nevážil nikoho a ničeho a také skladatel z nejznámějších, nejpopulárnějších a nejdiskutovanějších - Wolfgang Amadeus Mozart.
Vyskytli se ale vědci, kteří se na „efekt Mozarta“ začali dívat vstřícněji. Nemohli se však dohodnout, zda relativně jednoduché vysvětlení, jakým zlepšení nálady, nebo zda je efekt vázán na nějakou jedinečnou kvalitou, danou Mozartovou kompozicí. Jedna studie se zmiňuje o zvláštní cyklické rytmice Mozartovy hudby, která souvisí s cykly v lidském mozku. Na sledování vlivu hudby začala s Rauscherovou spolupracovat Hong Hua Li, genetička ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii. Zahájily sérii pokusů na zvířatech. Byli jimi potkani. Také zvířata, obdobně jako studenti, vykázala po poslechu Mozartovy hudby lepší výsledky v paměťových testech.
Zjistilo se, že po poslechu hudby byli potkani bystřejší a že mají:
- v hippocampu zvýšenou expresi BDNF což je gen odpovědný za produkci nervového růstového faktoru.
- jejich mozek produkuje více CREB, molekuly podílející se na učení a paměti, jejíž nedostatek způsobuje mentální retardaci.
- více synapsinu I, proteinu majího za úkol propojovat mozkové buňky
Potkani kontrolní skupiny, kteří neposlouchali nic, nebo jinou hudbu, zvýšené hladiny zmíněných látek v mozku neměli.
Howard Gardner je specialista na paměť a IQ. Pracuje na Harvardské univerzitě v Cambridge, Massachusetts je co do efektu Mozarta skeptik. Po presentaci zmíněných nových výsledků se Gardner pro tisk vyjádřil: „To by nasvědčovalo tomu, že stimulace učení jako celek, má měřitelné neurochemické efekty. Ale zda jsou pozorované efekty ovlivněny jen hudbou Mozarta, to zbývá ještě prokázat“. Jeho vyjádření, jak je vidět, již není tak zcela odmítavé. Poznámkou na nutnost prokázání vlivu Mozarta zřejmě narážel na jiné pokusy, které ukázaly, že pokud potkanům dáte hračky na hraní, také to pobídne to jejich mozek k většímu výkonu a zvířete dojde k růstu nových neuronů v mozku.
Bez ohledu na to, co si kdo o tom myslíme, je skutečností, že „Mozart“ se v klinické praxi již začal aplikovat. Pacienti s Alzheimerem vykazují lepší prostorovou orientaci a společenské chování, pokud poslouchají Mozartovu sonátu. Mozartova hudba „zabírá“ také u některých lidí, kteří trpí epileptickými záchvaty. Hudba u nich navodí stav, při kterém u nich dochází k vymizení atypické mozkové elektrické aktivity.
Neurologžka Li věří, že jejich poznatky se nyní, po zjištění molekulárního základu efektu, snadněji začnou prosazovat v běžné praxi a že povedou ke zlepšení terapie u řady pacientů, trpících rozličnými neurologickými chorobami, nebo poraněním mozku.
Nyní vědkyně zahajují pokusy, kterými chtějí zjistit, zda pro efekt Mozartovy hudby platí nějaká omezení. Mají na mysli určitá období vývoje mozku. Také chtějí zjistit, zda případně jiná hudba nemá obdobné příznivé účinky.
Pramen: Cognitive Neuroscience Symposium, San Francisco, 2004, zpracované Emily Winter pro New Scientist. Podrobnosti o BNDF, genetické lokalizaci a poruchách paměti při špatném fungování odpovědného genu lze získat na MIM Gene map, vydávané National Center for Biotechnology Information (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/).