Dneska si rádi utahujeme ze středověkých scholastiků ohledně jejich počítání andělů na špičce jehly, jako učebnicového příkladu mlácení prázdné intelektuální slámy. Ve skutečnosti nebylo nikdy prokázáno, že se scholastici touhle podivuhodnou otázkou vůbec kdy zabývali. Nejspíš jde o výmysl myslitelů ranného novověku, kteří se scholastiku, tehdy stále ještě velmi živou na univerzitách, intenzivně snažili zdiskreditovat. Boj proti scholastice už hodně dlouho není na pořadu dne, dezinformační hádanka s anděly se ale stále vrací, v roztodivných podobách.
Postmoderní varianta této otázky by mohla znít: Kolik se vejde urychlovačů částic na čip? Zní to dost bláznivě, ale urychlovače částic se doopravdy dramatickým tempem zmenšují, jako kdyby je někdo uhranul. Nejnovější vývoj je už skoro k neuvěření. Robert Byer ze Stanfordovy univerzity vedl tým, který ve spolupráci s laboratoří amerického ministerstva energetiky SLAC National Accelerator Laboratory vytvořil nanotechnologicky opracované čipy z křemenného skla, menší než zrnko rýže, s nimiž lze urychlovat elektrony. A nejsou v tom nijak podřadné. Ve skutečnosti urychlují elektrony na gradientu 300 milionů elektronvoltů na jeden metr. To je desetkrát víc, než na kolik se zmůže přes tři kilometry dlouhý lineární urychlovač SLAC, zvaný Stanford Linear Collider.
Vývoj urychlovačů na čipu je podle Byera zatím v plenkách. Ještě zbývá vyřešit spoustu detailů a praktických problémů. Vědci se ale netají velkými ambicemi. Jejich cílem je dosáhnout pro tento typ mikrourychlovačů 1 miliardy elektronvoltů na metr. Prozatím je výroba těchto čipů relativně jednoduchá a laciná, což ji předurčuje pro budoucí masovou produkci. Zřejmě se v dohledné době dočkáme nové generace všudypřítomných stolních urychlovačů částic.
Jak takový urychlovač na čipu funguje? Částice se urychlují ve dvou krocích. Nejprve se nakopnou do rychlosti blízké rychlosti světla a pak jim je potřeba dodat energii, což je ta obtížnější část. Soudobé urychlovače částic dodávají elektronům energii mikrovlnami, což není ani snadné, ani laciné. Vědci proto hledají ekonomičtější způsoby urychlování částic a laserem poháněné urychlovače na čipu s dielektrickou mikrostrukturou jsou prý v této chvíli jednou z nejzajímavějších možností.
Experimenty s urychlovači na čipu vypadají tak, že elektrony jsou nejprve urychleny na rychlost blízkou rychlosti světla v běžném urychlovači částic. Pak je nasměrují mikroskopického kanálku v křemenném skle čipu o průměru půlky mikronu a délce půlky milimetru, jehož stěny lemují velmi precizně umístěné nanohřebínky. Když na strukturu mikrokanálků posvítí infračervený laser, tak vyvolá elektrické pole, které následně nakopne energii urychlovaných elektronů. Zatím je vše provizorní, pro konstrukci plnohodnotných stolních urychlovačů částic bude nutné leccos dopilovat, především technologii urychlování elektronů k rychlosti světla před jejich vstupem do vlastního urychlovače na čipu. Řešení je prý ale už na dohled, dělá na něm například tým, který vede Peter Hommelhoff z německé Univerzity Friedricha Alexandra.
Pokud vědci uspějí, tak se pozoruhodné urychlovače na čipu prosadí daleko za hranicemi částicové fyziky. Mohli by pohánět kompaktní rentgenové lasery anebo se stát základem malých přenosných rentgenů pro použití v terénu, nemocnicích i při výzkumu. Na sponzorování jejich vývoje se podílí i vojenští vývojáři z agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) v rámci programu Advanced X-Ray Integrated Sources (AXiS), což také svědčí o významu a příslibech této pohádkové technologie.
Literatura
SLAC National Accelerator Laboratory News 27. 9. 2013, Nature online 27. 9. 2013, Wikipedia (How many angels can dance on the head of a pin?).