Osudy hvězdných obrů známe poměrně obstojně, i když jsou vzácní. Jejich finále bývá totiž tak bouřlivé, že ho jen obtížně můžete přehlédnout i na velikou vzdálenost. O životě hvězd podobnějších Slunci toho paradoxně víme jen málo, přestože že jich je v okolním vesmíru mnohem víc, než hvězdných gigantů. Tušíme například, že hvězdy srovnatelné se Sluncem se obvykle na sklonku života nafouknou do podobny červeného obra a ten se nakonec rozplyne do objektů ze zářících plynů. Kvůli tvrdohlavosti Williama Herschela se jim říká planetární mlhoviny (planetary nebula), i když s planetami nemají nic společného.
Planetární mlhoviny jsou podle všeho velmi krátkověké, alespoň ve srovnání s délkou života hvězd, z nichž vznikají. Co je pár tisíc let proti několika miliardám? U nás v Mléčné dráze jich momentálně známe asi 1 500 a ze snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu víme, že bývají velmi krásné a rozmanité. Až doposud ale nebylo úplně jasné, jak vlastně jejich komplikované tvary a jemná vnitřní struktura vznikají. Taky není vůbec jasné, jestli planetární mlhovinu vytvoří i umírající Slunce, to je ale zase jiná pohádka.
Podle astronomů týmu, který vedl Andrés Pérez Sánchez z Univerzity v Bonnu, by klíčem k odpovědi mohly být vysokoenergetické magnetické polární výtrysky, které odpálí umírající hvězda. Zjistili to při pozorování hvězdy IRAS 15445−5449 ze souhvězdí Jižní trojúhelníku, vzdálené 23 tisíc světelných let, která se přímo před našima očima (čili ve skutečnosti před 23 tisíci lety) mění na planetární mlhovinu. Badatelé k tomu použili soustavu šesti radioteleskopů Australia Telescope Compact Array (ATCA), kterou provozuje australská akademie věd CSIRO v Novém Jižním Walesu. V získaných rádiových datech jsou jasně zřetelné úzké a extrémně energetické výtrysky částic, jaké jsme u podobných umírajících hvězd ještě nikdy nepozorovali. Silná magnetická pole je urychlují na rychlosti blízké rychlosti světla.
Podobné výtrysky hmoty pro nás samozřejmě nejsou ničím novým. Hojně je vídáme u mnoha objektů ve vesmíru, od zrození nových hvězd po běsnící aktivní galaktická jádra. Hvězda IRAS 15445−5449 podle všeho právě prochází krátkou bouřlivou fází, při které si vytvaruje jistě velmi pohlednou planetární mlhovinu. Rádiové vlny z magnetických výtrysků bude vyzařovat možná jen desítky let. Už za několik set let prý bude možné odhadnout výsledný tvar téhle planetární mlhoviny. Na dalších pár tisíc let pak bude zkrášlovat široké okolí.
Podle Martina Urbance z Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, je v podobných případech vždy na místě jistá obezřetnost. „Vždy, když se nějaký takový jev pozoruje poprvé, tak vyvstává otázka, zda se náhodou nejedná o něco výjimečného. Bude jistě zajímavé sledovat, zda se podobných pozorování dočkáme i u jiných hvězd a zda se dozvíme něco i nového o budoucnosti i našeho Slunce.“
Literatura
Royal Astronomical Society News 17. 9. 2013, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society online 15. 9. 2013, Wikipedia (Planetary nebula).