Ubíjející, špinavou a nebezpečnou práci postupně přebírají roboti a je to dobře. Háček je v tom, že lidští operátoři těchto robotů se k nim postupně začínají chovat jako k oblíbené hračce, zvířecímu mazlíčkovi anebo dokonce jako k příteli. To už pochopitelně není jen tak. Hrozí v takové případě riziko, že by úsudek operátora mohl ovlivnit nasazení robota, například v nějaké nebezpečné situaci?
Do výzkumu rizik vztahů mezi lidmi a roboty se pustila Julie Carpenter z Washingtonské univerzity. Uskutečnila při něm rozhovory se zkušenými vojenskými pyrotechniky (z týmů EOD – Explosive Ordnance Disposal), kteří běžně používají roboty při zneškodňování výbušnin. 22 mužů a 1 ženy z různých složek ozbrojených sil USA se ptala, jaký mají ke svým robotům vztah a zjišťovala, jak se cítí, když jsou roboti poškozeni, či zničeni při výkonu povolání.
Použití robotů při práci vojenských pyrotechniků má přitom mnohé nesporné výhody. Roboti sice něco stojí, nejsou ale citliví na chemické či biologické zbraně, nikdy se neunaví, necloumají s nimi city a hlavně, jejich použití šetří lidské zdraví a životy. Nevýhodou naopak jsou možné poruchy a problémy technického rázu, jakož i omezená pohyblivost pyrotechnických robotů ve srovnání s lidskými kolegy.
Emoční vztah k věcem není samozřejmě nic nového a může být extrémně silný a svazující. Oblíbené hračky anebo automobily by mohly vyprávět. Zkuste přemluvit dítě, že by mělo pro dobrou věc obětovat plyšového medvídka, s nímž od narození spí. Oslovení pyrotechnici byli přesvědčeni, že jejich vztah k robotům nemá vliv na výkon při plněné pracovních povinností. Carpenterová ale zjistila, že když v akci dojde ke zkáze robota, tak to v pyrotechnicích vyvolává množství emocí, jako frustraci, stres, lítost. V některých případech dokonce pyrotechnici vnímají ovládaného robota jako součást vlastního těla.
Pyrotechnici, s nimiž Carpenterová mluvila, sice své roboty vnímají jako mechanické nástroje, často je ale antropomorfizují a přisuzují jim biologické vlastnosti, jako třeba pohlaví. Řada oslovených pyrotechniků také dává svým robotům jména, obvykle podle nějaké celebrity anebo podle současné partnerky. Žádný robot pyrotechniků se nejmenoval podle bývalé manželky či přítelkyně. Někdy mají roboti jméno vymalované na pancíři. Pyrotechnici líčí, jak je případná ztráta robota v akci štve coby ztráta důležitého a drahého nástroje. Zároveň ale o nich mluví jako o těch chudáčcích a někdy jim i vystrojí pohřeb.
Je docela paradoxní, že v současnosti používaní pyrotechničtí roboti ani zdaleka nepřipomínají zvíře, natož člověka. Bývají to víceméně krabice na podvozku. Přesto si k nim jejich operátoři často vytvářejí hluboké pouto. Do služby se přitom chystají stroje, kterým jejich vývojáři dávají do vínku mnohem více zvířecí či lidskou podobu, z praktických důvodů. Přírodou prověřené konstrukce mají při pohybu v náročném prostředí četné výhody. Carpenterová proto varuje, že se bude stále zvyšovat riziko ovlivnění nasazení a výkonu robotů kvůli emocím jejich lidských kolegů. Na druhou stranu, pozorované chování vysoce odborně vyškolených pyrotechniků prostě ukazuje, že jsou stále lidmi, navzdory svému vzdělaní. A taky není od věci, že operátoři neposílají drahé roboty do šrotu jako na běžícím pásu. Bylo by skličující mít ozbrojené složky sestavené z přísně racionálně uvažujících psychopatů. Emoce vůči ovládaným robotům jsou každopádně faktorem, s nímž je potřeba do budoucna při vývoji robotů počítat a který ještě určitě nejednou potrápí armádní psychology.
Literatura
University of Washington News 17. 9. 2013, Wikipedia (Bomb disposal).