Kdo by neznal vzteklé dinosaury, které vypěstovali nezodpovědní snílci z krve vycucané před miliony a miliony let bodavým hmyzem, uchovaným po celé věky v jantaru? Jurský park ve své době rozpoutal veliká očekávání a všichni pokradmu sledovali brány genetických laboratoří, jestli z nich nevybíhají nenasytní a děsivě bystří velociraptoři, tedy vlastně deinonychové. Od premiéry prvního Jurského parku nedávno uplynulo 20 let a žádného neptačího dinosaura jsme zatím bohužel neviděli. A jak se zdá, asi jen tak neuvidíme.
Není žádným velkým tajemstvím, že si autor námětu Michael Crichton vzkříšení neptačích dinosaurů z krevsajícího hmyzu v jantaru tak úplně nevycucal z prstu. Na počátku devadesátých let se totiž vyrojily zprávy o úspěšné izolaci až 130 milionů let staré DNA z jantaru. Po čase se ukázalo, že nejspíš šlo o dnešní DNA, která znečistila analyzované vzorky. Přesto někteří vědci dál věřili na možnost izolace druhohorní DNA z jantaru.
S rozvojem nástrojů pro izolaci a čtení DNA teď stále lépe a lépe chápeme své možnosti získat dávnou DNA a někdy to není právě radostné. David Penney z Univerzity v Manchesteru a jeho spolupracovníci podle všeho pro snahy o získání pravěké DNA z jantaru právě důrazně zazvonili umíráčkem. S využitím moderních technologií pro práci s DNA se pokusili přečíst DNA ze včel druhu Trigonisca ameliae, které byly polapeny v kopálu. Kopál je tvrdá pryskyřice dávných stromů, která ztuhla maximálně před pár tisíci let, a je teprve na samém začátku dlouhé cesty ke vzniku jantaru. Fosilizace jantaru trvá dlouhé desítky milionů let.
Penney a spol. zjistili, že ze hmyzu uvězeného v kopálu o stáří 10 600 a také pouhých 60 let nejsou schopni vytáhnout vůbec žádnou dávnou DNA. Navzdory citlivým moderním přístrojům i metodám. Neznamená to pochopitelně, že nemohli udělat nějakou chybu. Důkaz neexistence je ošemetná věc. Ale mnohem pravděpodobnější je, že se DNA ze zkamenělé pryskyřice prostě nedá vytáhnout. Když se to nepovedlo u kópálů, které jsou mnohem mladší, než jiný typy materiálů, z nichž se už pravěkou DNA podařilo přečíst, tak je jenom mizivá naděje, že by se to mohlo povést u nesrovnatelně starších vzorků v jantaru. Podle Penneyho to zní velmi jednoduše – hmyz zapadne do pryskyřice a ta všechno uchová pro budoucí věky. Jenže ve skutečnosti není trvanlivost DNA v pryskyřici lepší než vyschlých exemplářích hmyzu v muzeu. Dokonce je nejspíš horší. DNA má očividně se zalitím do pryskyřice nějaký vážný problém.
Jak se zdá, dřívější zprávy o vytažení DNA z jantaru jsou jenom trpkou lekcí o čistotě práce v laboratoři. V devadesátých letech tahali DNA ze vzorků polymerázovou řetězovou reakcí (PCR) a ta zřejmě ochotně dávala přednost dnešní DNA, jakmile se ocitla poblíž. Takže neptačí dinosauři nebudou, alespoň ne tímhle elegantním způsobem. Teď to někdo bude muset prozradit dětem, které mají velké dinosaury rádi a těší se, že s nimi někdy setkají tváří v tvář.
Literatura
University of Manchester News 12.9. 2013, PLoS ONE 8: e73150, Wikipedia (Amber, Jurassic Park).