Asi není potřeba příliš zdůrazňovat, že když přijde řeč na péči o děti, otcové nejsou stejní. Ve skutečnosti je běžně k vidění široké spektrum otců, od jedinců vyloženě pečovatelsky založených, pro které je péče o děti absolutně jediným smyslem života, až po otce, kteří jsou, kulantně řečeno, na opačném konci tohoto spektra. Antropolog James Rilling z Emoryho univerzity a jeho dva kolegové se pokusili zjistit, čím to je, že někteří otcové investují do výchovy potomků daleko více energie, než jiní. Podle nich je to poměrně důležitá záležitost, protože děti, jejichž otcové se více zapojují do výchovy, mají v životě lepší sociální, psychologické i vzdělávací výsledky.
Kredit: Emory University.
Podle teorie životní strategie (Life history theory) dochází během evoluce k vyvážení role otců a matek tak, aby se maximalizovala jejich výsledná reprodukční zdatnost. Jinými slovy, aby měli v dlouhodobém výhledu co nejvíce životaschopných potomků. Na míru zapojení otce do výchovy potomstva mají jistě vliv ekonomické, sociální nebo kulturní záležitosti, Rilling a spol. se teď ale detailněji podívali na biologickou stránku věci. Už předem věděli, že s intenzivnějším zapojením otců do výchovy souvisí také nižší hladina testosteronu, zatímco vyšší hladina testosteronu znamená větší riziko polygamie či rozvodu. Věděli také, že varlata neprodukují jenom testosteron, ale taky třeba spermie. A objem varlat přitom souvisí mnohem těsněji s množstvím a kvalitou spermií, než s hladinou testosteronu.
Studie Rillingova týmu se zúčastnilo celkem 70 mužů, kteří byli biologickými otci dítěte mezi 1 a 2 roky a kteří žili jak s dítětem, tak s jeho biologickou matkou. Výzkumníci si otce a matky odděleně vyzpovídali na téma zapojení otců do každodenní péče o dítě. Řeč byla o výměně plenek, krmení dětí, jejich koupání, péči o dítě doma během nemoci a také o navštěvování lékaře s dítětem. Mužům pak změřili hladinu testosteronu a posadili je na funkční zobrazování magnetickou rezonancí (fMRI), kde jim ukazovali fotky jejich dítěte se šťastným, neutrální a smutným výrazem ve tváři, a pak i podobné fotky neznámého dítěte a neznámého dospělého. Přitom jim sledovali mozkovou aktivitu. Nakonec jim ještě na magnetické rezonanci proměřili objem varlat.
Výsledky experimentu ukazují, že s rostoucí hladinou testosteronu a se zvětšujícími se varlaty otce zřetelně klesá jeho ochota zapojit se do běžné výchovy malého dítěte. Velikost varlat otců také souvisela s aktivitou ve ventrální tegmentální oblasti mozku (VTA), která je významnou součástí mezokortikolimbického dopaminového systému a má co do činění s mechanismem odměn v mozku a rodičovskou motivací. Otcům s menšími varlaty sršela při spatření snímku vlastního dítěte v této oblasti mozku větší aktivita.
Rilling a spol. přiznávají, že jejich výsledky jsou sice statisticky průkazné, ale zároveň nejsou právě oslnivé. Zřejmě se do nich promítá i mnoho dalších vlivů, například povaha jednotlivých otců. Těžké je prý v tomto případě i zjistit, co je vlastně příčinou a co důsledkem. Obvykle předpokládáme, že velikost varlat řídí chování otce, badatelé ale nevylučují, že to může být i naopak. Míra angažmá otce ve výchově malých dětí může ovlivňovat jejich fyziologii. Matky a malé děti jsou nepochybně mocným zdrojem podnětů i přímo hormonů. Zajímavý je i možný vliv prostředí v dosavadním životě otců na velikost jejich varlat anebo role nepřímých forem péče o děti, jimiž se studie nezabývala. Jak se vždy v podobných situacích říká, výzkum je teprve v počátcích.
Lze si z prvních závěrů o varlatech otců a jejich ochotě pečovat o batolata odnést nějaká poučení, samozřejmě s nezbytným odstupem vzhledem k poměrně skromnému rozsahu experimentu? Matky s malými dětmi by určitě nemusely plísnit svědomité otce, že jsou málo chlapi a naopak, neměly by tolik lomit rukama nad chlapáckými testosteronovými otci, kteří se tolik nehrnou do rodičovské péče. Pokud by ale jejich partner byl v péči o dítě líným ňoumou, a zároveň měl do chlapa hodně daleko, je to jistě důvod ke znepokojení.
Literatura
Emory University eScienceCommons 9.9. 2013, PNAS online 9.9. 2013, Wikipedia (Life History Theory, Ventral tegmental area).