Nizozemsko-německý tým se rozhodl přijít na kloub staletí nezodpovězené otázce: Červená se člověk i potmě? Z pohledu logiky psychologů se nám ruměnec jaksi přihodí právě ve chvílích, kdy se před někým zastydíme. Tedy když se na nás někdo dívá. Pokud je ale červenání druhem sociální reakce, nemělo by smysl tímto způsobem reagovat v prostředí, v němž takovou reakci nikdo není schopen sledovat. A právě tuto reakci jsme dosud nebyli schopni ve tmě potvrdit, ani vyvrátit.
Wachter se Seuntjens nás za pomoci moderní techniky a dobrovolnice pochybností zbavili. Využili spolupráce jednatřicetileté ženy o níž bylo známo, že se při stydlivých situacích červená. Posadili jí do temné místnosti a počkali na dobu, až se teplota jejího těla v temperované místnosti ustálila. Pak začali její obličej snímat termokamerou. Když ženě oživili v mysli příhodu z minulosti (v práci bohužel nejsou zmíněny podrobnosti), žena se vyjádřila v tom smyslu, že si myslí, že se právě zarděla. Na tento okamžik vědci čekali a porovnali dva snímky (z doby před a po pocitu studu). Snímky potvrdily, že v době, kdy se měl ve tváři ženě objevit ruměnec, její tváře skutečně vyzařovaly více tepla. To znamená, že navzdory tmě, vlásečnice do její pokožky pumpovaly více krve a líce jí tudíž nutně musely být červenější. Spolu s autory můžeme tedy prohlásit: „Vážení přátelé, ano! Ženy jsou schopny se rdít i ve tmě“.
Psychologové chtějí ve výzkumu pokračovat a zjistit, jak moc je červenání mezi lidem rozšířeno. A také mění-li se síla reakce v prostředí intimním a v kolektivním. Hodlají zjistit, zda by se tento osobnostní znak dal využít ke kvantifikaci míry skromnosti. Podle nás má erfurtsko-amsterodamská dvojka slušně políčeno na letošní Nobelovu cenu, přesněji tu udělovanou jeho bratrem Ignácem - Ig Nobel Prize.
Wolter Seuntjens vysvětluje další náš problém – Souvislost mezi zíváním a sexualitou:
Literatura: Annals of Improbable Research