Na tom, jak důležitý je pro ptáky čich, se ornitologové shodnout stále nemohou. Jedni na pokusech dokazují, že se bez něj hravě obejdou, jiní, jako například Anna Gagliardová, v něm spatřují dokonce i nezbytnou součást navigačního systému. Italce z University v Trentu prošla rukama hezká řádka ptáků a mezi ptákology má pověst profesionálky. Ochránci práv zvířat by jí zase nejraději provedli to, co ona dělala svým svěřencům. Z vědeckých publikací se dá vyčíst, že některé opeřence oslepovala, jiným stříhala čichové nervy, a další připravovala o nerv trojklaný. Ty co zbyly v kontrole, řezala do hlav jen tak. To aby jim připravila stejné chirurgické trauma a nezkreslovaly se výsledky pokusů. Zmrzačené holuby pak rozvážela po okolí a sledovala je pomocí GPS, za jak dlouho a jakými trajektoriemi se vracejí.
Chirurgickým přetínáním nervových drah se snažila najít sídlo jejich orientačního smyslového orgánu. Ptačí kompas se jí v zobáku najít nepodařilo, až v mozku něco zjistila. A sice, že jedinci se zakrnělým hipokampem, byli mnohem dezorientovanější a snadno se zatoulali. Ti s velkým hipokampem, jakoby měli „mapu“ z míst kudy již letěli s vytištěnými orientačními body lepší a nebo „dostupnější“. Domů se totiž vraceli dříve a i bez toho, aby jim k tomu jako pomocný kompas, muselo svítit sluníčko. Holubům s nevyvinutým hipokampem jejich „mapa“ byla bez asistence Slunce k ničemu.
Při dalších pokusech jí spolupracovníci z Pisy a Max Planck Institutu v Německu přeřezávání nervů mezi zobákem a hlavou vymluvili a tak ptákům už jen zalepovala nosní dírky. A právě tyto pokusy ukázaly, jak je čich pro ně důležitý. Myslí si, že dokonce přišli na způsob, jak se ptákům v hlavě jejich čichová orientační mapa tvoří. Mělo by se tak dít v době, kdy dřepí doma v holubníku. Při této nečinnosti zřejmě bezděčně registrují závany větru a vnímají pachy jaké z okolí přinášejí. Samozřejmě, že pachová mapa je velmi hrubé a nepřesné udělátko. Měla by ale stačit k tomu, aby podala ptákovi informaci o základních směrech. Právě to má holuba zavést do míst, kde již létal a kde se „chytne“. Jakmile prý krajinu začne poznávat, hrubou navigaci přepne do jemnějšího módu a dál se řídí podle již s důvěrně známých bodů v krajině. Takové vysvětlení se zamlouvá i holubářům praktikům. Ti už dávno vědí, že šampioni vyhrávající závody a kteří se vracejí domů jako první, pocházejí právě z chovů vzdušných s přísunem čerstvého vzduchu ze všech směrů.
Další podpora významu čichu pro ptáky přišla v tomto týdnu z Michigan Stare University. Zatímco Italka Gagliardová se věnovala ptákům zepředu, Američanka Danielle Whittakerová na to šla z opačného konce. Vytlačováním mazu ze žlázy na ocase jednoho z nejběžnějších ptáčků Severní Ameriky – strnadce. Pečlivý rozbor vzácné suroviny ukázal na to, že tímto sekretem ptáci mezi sebou vzájemně komunikují. A také, že inkriminovaná žláza rozhoduje o jejich rozmnožování. Svá rozpoložení ptáci vyjadřují hladinami těkavých látek. Whittakerová prý z takového rozboru dokáže předpovědět i reprodukční úspěch toho kterého člena hejna.
Ptačí kůže je velmi tenká a je prakticky bez žláz. Až na tu jednu velkou nad posledním ocasním obratlem v níž se tvoří olejovitý sekret. U kuřete na pekáči ji najdeme jako malou fazolku v části, které se říká „biskup“. Žláze se odborně říká kostrční a jejím výměšek si zobákem ptáci roztírají po celém těle. Načechrávání peří s častým štípáním se do zadku je oblíbenou kratochvílí vodní drůbeže a právě to vedlo k tradovanému přesvědčení, že žláza slouží k tomu, aby peří bylo mastné a nesmáčivé. Závěr to je správný, ale Danielle Whittakerová, generální ředitelka Beacon CSE MSU (Centra pro studium evoluce v akci (Universita státu Michigen) nám zjednodušenou představu „impregnační“ funkce vymlouvá. Sekret podle ní hraje ještě jednu a u mnoha ptáků asi u tu důležitější roli – signalizuje reprodukční zdraví svého nositele.
Počátkem rozmnožovací sezóny, se množství těkavých látek v sekretu zvýší a přetrvá po celou rozmnožovací sezóny. Skladba parfému je pro pohlaví specifická. Samci, kteří víc voní jako samci, jsou opačným pohlavím žádanější. A stejně tak samičky, které se navoní žensky silněji, se protějškům jeví atraktivnější. Správně ošetřené peří slouží jako jakýsi maják signalizující výši hormonálních hladin a je vizitkou celkového zdraví a genetického pozadí jedince. Různé druhy ptáků se svým pachem liší. Strnadci mají v těkavé složce okolo devatenácti látek (alkoholy, metyl ketony, karboxyl kyseliny,...) Samci voní více po metyl ketonech, samičky na sebe plácají více alkoholové substance. S příchodem zimy i strnadcům mrznou nosy a začnou na atraktantech šetřit. Dbát na sebe začnou zase až zjara.
Podle Whittakerové síla pachu mluví do žádostivosti opačného pohlaví razantněji, než síla hlasu a vizáž. Pokud má pravdu, tak tím, co rozhoduje o reprodukci genů, je u řady ptáků jejich specifický smrádek. Převedeno do lidštiny - oháknout se u Versaceho a pět jak Caruso, nestačí, správný pták musí taky správně „vonět“, aby se partnerkám zamlouval.
Literatura: Michigan State University , BEACON , Animal Behaviour, 9, 2013