Bádání v kosterních pozůstatcích novými metodami začíná měnit naše představy o minulosti. Před několika dny vědci z kosterních pozůstatků kočky nalezené na Kypru dedukovali, že kočka nebyla domestikována před 4000 lety, jak se soudilo, ale že se tak již stalo před více než dvakrát takovou dobou. S dalším bořením mýtu přišli nyní  rakouští vědci. Ti analyzovali kostry dvou různých typů gladiátorů myrmillos a retiariae. Jejich kostry byly nalezeny v antických hrobech, blízko tureckého Selsuku. Vyšetření úlomků kostí z koster přibližně 70 pohřbených gladiátorů ukázaly, že jejich stravou byla především ječmenná kaše, fazole a sušené ovoce.   Tato vegetariánská poněkud mdlá a jednotvárná strava, dávala sice gladiátorům dostatek energie, ale nutně z nich dělala také tlouštíky. Rakouští paleoantropologové toto své tvrzení opírají o výsledky získané metodou, která se nazývá elementární mikroanalýza. Ta dovoluje určit co lidská bytost během svého života jedla.  Za pomoci detekčního zařízení (sonaru) stanovili chemické koncentrace látek ze zbytků buněk v kostech z koster gladiátorů. Přítomnost prvků a jejich koncentrace v těchto pozůstatcích vypovídá o tom, jaké množství masa, ryb, obilí a ovoce měli bojovníci ve svém jídelníčku. Pravidelná strava, ať už masitá, nebo rostlinného původu, zanechává jakýsi „otisk“ odpovídajícího množství prvků zinku a stroncia v buňkách kostní tkáně. Dieta založená na vegetariánství zanechá po sobě typickou stopu v podobě vysoké hodnoty stroncia a nízké hladiny zinku a právě to podalo důkaz o tom, že v antických „továrnách na zabijáky“ byli gladiátoři živeni jako vegetariáni.

Russell Crowe – nositel Oskara za roli ve filmu Gladiátor. Foto: Reuters/Ho

Volba stravy nebyla samoúčelná. Gladiátoři bojovali většinou se zbraněmi, a je logické, že strava, která vedla k ukládání tuku, poskytovala výhody. Umožňovala obklopit životně důležité orgány vrstvami „špeku“, které tlumily jak údery kopanců, tak svému nositeli dávaly výhodu ochrany především před sečnými a řeznými ranami uštědřovanými tehdejšími zbraněmi jejich protivníka.

Kromě vizáže gladiátorů padl zřejmě i další mýtus. Fabian Kanz, odborník na analytickou chemii z Vídeňské univerzity spolu se soudním lékařem jménem Karl Grosschmidt tvrdí, že hustota kostí u gladiátorů je větší, než bývá i dnes obvyklé. Je obdobná té, jakou mají kosti dnešních, trénovaných, atletů. To podle nich dovoluje vyvrátit představu o tom, že totiž gladiátoři nosili v aréně  sandály připoutané k noze koženými řemínky. Hustota kostí (chodidla) je ale natolik vysoká, že svědčí o tom, že gladiátoři poskakovali v aréně bosí.

Klasické zápasy gladiátorů v době antického Říma probíhaly tak, že bojovník myrmillo byl ozbrojen mečem, helmicí a kulatým štítem a retiarius byl jen lehce vyzbrojen. Měl pouze síť a dýku, případně samnite s helmicí se štítkem proti oslnění a koženým krytem chránícím jeho pravou paži.    
Většinou byli gladiátory  otroci, kteří bojovali dobrovolně. Vítězové byli občas obdarováni svobodou, většinou ale bojovali jen za pouhou odměnu. Naši sousedé v Rakousku ve výzkumu jejich ostatků pokračují, ale pokud se potvrdí dosavadní výsledky testů, bude to znamenat, že naše představy, které nám vtisknul nezapomenutelný film šedesátých let Spartakus, nebo pozdější film Gladiátor, budou daleko od reality. Postavy skutečných gladiátorů měly k sexuální přitažlivosti hodně daleko.