Známe to všichni. Nejdřív Velký třesk, nepředstavitelná singularita anebo něco takového, pak šílené hemžení v polévce vznikajících částic, podivuhodná inflace, která to všechno pořádně nafoukne a pak už jenom vesmír chladne a chladne a po celou tu dobu se rozpíná. Většinový názor praví, že se rozpíná pořád a aby toho nebylo málo, tak jeho rozpínání ještě zrychluje. Když to shrneme, vnímáme vesmír jako rozpínavost samu, i když v poněkud odlišném smyslu než Stalina nebo Hitlera. Christof Wetterich z University v Heidelbergu si to nemyslí.
Dotyčný kosmolog před nějakým časem pověsil na server arXiv studii, příznačně nazvanou „Vesmír bez rozpínání“, v níž si pohrává s představou, že naše představa o nadšeně se rozpínajícím vesmíru může být vlastně špatně. Astrofyzici považují náš vesmír za rozpínající se především kvůli rudému posuvu. Ten by měl vyplývat z vlnové povahy světla. Vlnová délka elektromagnetického záření z hlubin vesmíru se prodlužuje a rozpínání vesmíru bývá považováno za rozumné vysvětlení. Wetterich ale vysvětluje pozorovaný rudý posuv jinak – nárůstem celkové hmotnosti všeho ve vesmíru.
Wetterich uvažuje tak, že světlo vyzářené atomem významně závisí na hmotnosti částic, z nichž se takový atom skládá. Když by se zvýšila hmotnost částic dotyčného atomu, tak by se také změnila frekvence vzniklého záření. Více hmotnosti a tím pádem více energie vyzářeného záření podle Wettericha znamená pohyb spektra světla k modrému konci, kdežto s úbytkem hmotnosti částic by se pozorované spektrum hnulo k červenému konci. Kdyby prý v pradávné minulosti vesmíru byly veškeré částice lehčí a postupně ztěžkly, tak bychom podle Wettericha měli pozorovat právě rudý posuv. Jestli má Wetterich pravdu, tak by se náš vesmír mohl klidně ve skutečnosti smršťovat. A proč by se vlastně hmotnost částic měla zvyšovat? Wetterich píše o skalárním „kosmonovém“ poli, které by mělo být podobné Higgsově poli a které úzce souvisí s hmotností jednotlivých částic. Kosmonové pole by mělo mít na svědomí i kontroverzně vnímané vesmírné jevy, kterým říkáme kosmologická inflace či temná energie.
Wetterichova studie ještě nevyšla v recenzovaném odborném časopisu, další odborníci jsou prý ale k jeho argumentům snad až překvapivě smířliví. Jako by už astrofyziky unavovalo přemýšlení o Velkém třesku, o tom, co asi bylo před ním anebo o přízračné temné energii. Možná jsou už tyhle koncepty na lidský mozek jednadvacátého století příliš neuchopitelné. Wetterich nabízí jednoduché a poklidné řešení. Náš vesmír možná nemá žádný začátek ani konec, které by odpovídaly našemu vnímání těchto pojmů. Prostě plyne, navěky.
Má to ale háček. Wetterichova teorie podle všeho není testovatelná a je otázkou, jestli kdy vůbec bude. Problém je v relativní povaze hmotnosti. Vyjadřuje se totiž jen relativně, ve vztahu k něčemu jinému. Pokud se zvýší hmotnost všeho ve vesmíru stejně, tak nemáme šanci to nějak změřit či vůbec postřehnout. Pak se ale jen těžko máme o čem bavit. Principálně netestovatelná teorie, to je skoro jenom vyprávěnka na dobrou noc. Stejně tak by Wetterich mohl tvrdit, že rudý posuv dělají nepolapitelní galaktičtí skřítci. A upřímně řečeno, vesmír bez divokého Velkého třesku, kosmologické inflace a temné energie by byl mnohem nudnějším.
Literatura
Nature 19.7. 2013, PhysOrg 14.8. 2013, arXiv:1303.6878, Wikipedia (Redshift, Big Bang).