Objektem zájmu dvojice Clare Andrews a Per Smiseth z University of Edinburgh se stali hrobaříci. V časopisu pro ekology popisují dva experimenty, kterými zjistili, jak se konflikt rodič-potomek řeší u brouků.
Hrobaříci jsou užitečná stvoření. Plní v přírodě funkci veterinární asanační služby, zahrabávají mrtvolky savců a ptáků a v blízkosti mršin pak kladou svá vajíčka. Pokud se někde dočtete, že se živí mršinami, nevěřte tomu. Jsou to dravci a loví larvy hmyzu, který se na mrtvolkách přiživuje. Když se pak z hrobaříčích vajíček vylíhnou larvy, matky je krmí. Vyvrhují část své natrávené potravy a jejich ratolesti jim to od úst berou. Mladí larvální hrobaříci se chovají podobně jako všechna mláďata. Žadoní o přídavek. Dělají to tak, že manipulují s matčinými kusadly a vším, co na matce vyčnívá kusadly a tykadly počínaje, nohy konče. Výzkumníky zajímalo, jaká strategie žebronění je pro potomky nejefektivnější. Zorganizovali dva pokusy.
První experiment měl dát odpověď na to, jak poctivě je žrádlo mezi potomky rozdělováno . Nabízeli broučí krmi žadonící drobotině dvěma způsoby. Jednak od matek, které předtím usmrtily a také od těch živých. Při tom sleodvali, kteří z potomků si v rámci těchto dvou scénářů přijdou na věší žvanec. Ukázalo se, že bez ohledu na to, zda krmičkou byl živý, či mrtvý brouk, lepší přístup ke zdroji si zajistili starší potomci, respektive ti dříve narození, zkrátka delší. Jestli byla matka mrtvá nebo živá, nehrálo žádnou roli. Z toho udělali závěr, že ti nejstarší potomci mají větší šanci přežít do dospělosti, protože se více nažerou.
Při druhém pokusu se ale tento logický závěr ukázal být poněkud unáhlený a mylný. Když totiž vědci matce hodující na mršině podstrčili velký počet „potomků“. K těm jejím vlastním jí přifařili i něco cizích. Když jich bylo tolik, že chudák pro všechny dostatek potravy natrávit nezvládala, řešila to kanibalismem. Broučí matky při tom nerozlišovaly vlastní a cizí potomky, ale vždy nejhůř dopadli ti, kteří žebronili nejdrzeji.
Stejně se matky hrobaříků chovaly ke svým potomkům, když dřely bídu. Při nedostatku mršin se také uchylovaly ke kanibalismu a to i v případě, že měly potomků málo. I v těchto případech nejhůře dopadli ti, co prosili nejvíc.
Podle vědců přehnané žadonění dává broučím matkám možnost alespoň podle něčeho selektovat. Prý to možná není úplně to nejspravedlivější, ale také to není úplně hloupé . Dovoluje jim to efektivně zužitkovat omezené zdroje. Asi to málo co mají, rozdělí mezi ty, kteří žebrají pouze když mají opravdu hlad a tím dají šanci přežít co největšímu možnému počtu svých potomků.
Zda se z efektivního řešení konfliktu mezi potomky a rodiči něčemu přiučíme i my, už vědci i brouci nechávají na nás.
Literatura: Differentiating among alternative models for the resolution of parent–offspring conflict, Behavioral Ecology (2013) 24 (5): 1185-1191. DOI: 10.1093/beheco/art048