Když se zadíváme do nezměrného vesmíru, tak se na první pohled jeví jako krásný, ale chladně nehybný obraz. Ve skutečnosti ale takový není. Pohyby ve vesmíru se ovšem obvykle dějí v jiných proporcích, než v jakých jsme zvyklí vnímat. Když je chceme postřehnout, potřebujeme k tomu nějaký trik. Nedávno se takový zajímavý kousek povedl Hubbleovu vesmírnému dalekohledu.
Vlastně to nebylo až tak složité, minimálně pro nezúčastněného diváka. Eileen T. Meyer ze Space Telescope Science Institute (STScI) v Baltimore s dalšími vědci prostě použila snímky Hubbleova vesmírného dalekohledu, získané za dlouhé období z jednoho místa ve vesmíru. Vědci je poskládali chronologicky za sebe a vytvořili z nich skromnou, přesto ale dech beroucí videosekvenci.
Během svého výzkumu analyzovali 400 pozorování Hubbleových přístrojů Wide Field Planetary Camera 2 a Advanced Camera for Surveys, které v období let 1995 až 2008 snímkovaly dramatické centrum obrovské eliptické galaxie M87 v souhvězdí Panny, která vévodí Kupě galaxií v Panně. Obdivuhodná je například svými asi 12 tisíci kulovým hvězdokupami, s nimiž se tak maximálně 200 kulových hvězdokup Mléčné dráhy nemůže vůbec měřit. Tenhle moloch je od nás pouhých 53,7 milionů světelných let, takže je vděčným objektem pro naše zvědavé dalekohledy.
V centru galaxie M87 běsní doopravdy hodně supermasivní černá díra o hmotnosti asi 6,6 miliard Sluncí. Kdyby tahle věc seděla ve Sluneční soustavě namísto Slunce, tak by její průměr zřejmě dosahoval za dráhu Pluta. Jak už to u supermasivních černých děr chodí, obklopuje ji freneticky rotující akreční disk hmoty, z něhož si černá díra za rok zhltne zhruba hmotu jedné desetiny Slunce. Na rozdíl od líného obra ve středu Mléčné dráhy je tahle černá díra motorem velmi aktivního galaktického jádra. Funguje jako zdroj intenzivního záření na mnoha vlnových délkách, nejvýrazněji v oblasti rádiových vln. Z poklidných končin Mléčné dráhy sledujeme, jak z nitra galaktického jádra M87 proudí výtrysk hmoty o délce 5 tisíc světelných let. V roce 1999 na snímcích Hubbleova dalekohledu dokonce naměřili, že se tenhle výtrysk pohybuje šestinásobkem rychlosti světla, šlo ale nejspíš o optický klam způsobený relativistickým pohybem výtrysku.
Zatím přesně nevíme, jak podobné výtrysky fungují. Výtrysk aktivního galaktického jádra M87 vypadá jako kapky na niti, které se zjasňují a zase tmavnou. Meyerová a spol. zjistili, že se některé komponenty výtrysku pohybují a jiné zase ne, alespoň během třinácti let pozorování. Zdá se, že jednotlivé kapky výtrysku jsou nesmírně dynamickými objekty, s nimiž hýbe spirálovitě uspořádané magnetické pole supermasivní černé díry.
Jako by ta černá díra roztáčela vesmírnou chodící spirálu, známou jako slinky. V USA i jinde ve světě je spirála slinky nesmírně populární, milovníci animovaných blockbusterů ji mohou znát jako kostru psa Slinkyho, přítele kovboje Woodyho.
Podle autorů je zatím předčasné myslet si, že se všechny výtrysky supermasivních černých děr chovají stejně jako výtrysky galaxie M87. Ostatně, nebyl by to vesmír, aby se v něm nenašly bizarní výjimky čehokoliv. Meyerová a spol. se teď každopádně chystají na snímcích Hubbleova dalekohledu studovat tři další výtrysky z galaktických jader. Pak se ukáže, jestli je aktivní jádro galaxie M87 úchylnou podivností anebo vzorovým příkladem chování supermasivní černé díry.
Literatura
NASA News 22.8. 2013, Astrophysical Journal Letters 774: L21. Wikipedia (Messier 87)