Ve světě Star Treku to mají s cestováním na krátké vzdálenosti docela jednoduché. Stačí mít transportér se šikovnou obsluhou na jedné straně zamýšlené cesty a už nemusíte udělat skoro ani krok. Osoby i náklad se během teleportace rozloží na informaci, přenesou transportním paprskem na místo určení a tam se pak zase zhmotní. Taková pozoruhodná technologie přináší celou řadu vojenských i civilních aplikací, takže je ve Star Treku i jiných vysněných světech hojně využívaná. Nakolik je ale taková teleportace možná v naší realitě?
Slavný popularizátor fantastických technologií Michio Kaku před pár lety předpověděl, že zařízení podobné startrekovskému transportéru bychom mohli mít k dispozici do sta let. Čtveřice studentů fyziky Univerzity v Leicesteru v čele s Jamesem Nelmsem se zase nedávno v občerstvujícím myšlenkovém cvičení pokusila vyčíslit, kolik času a energie by při teleportaci zabralo odeslání kompletních dat o jednom člověku. Jejich studii poté publikoval místní univerzitní odborný plátek pro studenty Journal of Physics Special Topics. Tento časopis je vlastně pískovištěm, na kterém si studenti mohou osahat vědeckou práci od začátku až do konce a navíc publikovat zábavné až výstřední věci, což se jim pak během vědecké kariéry už jen tak nepovede.
Jak studenti postupovali? Jako modelovou situaci si vybrali teleportaci člověka z povrchu Země na oběžnou dráhu a vyšli z toho, že před započetím teleportace musí být teleportovaná osoba přeložena do podoby odesílatelných dat. Samotná lidská DNA podle nich představuje 10 na desátou bitů informace a když se odhadne všechno dohromady, včetně nastavení neuronů v mozku, tak se Nelms a spol. dostali k údaji 2,6 krát 10 na čtyřicátou druhou bitů. Když by takový objem dat chtěl někdo přenést ze zemského povrchu na oběžnou dráhu a když by použil pásmo 29,5 až 30 GHz, tak by podle Nelmsova týmu na to potřeboval 4,85 krát 10 na patnáctou let. Uvažovali přitom, že jak vysílač tak i přijímač teleportovaných dat dosáhli maximální možnou rychlost vzorkování dat podle Nyquistova-Shannonova teorému.
Vzhledem k tomu, že dosavadní stáří vesmíru činí necelých 14 miliard, tedy 14 krát 10 na devátou let, tak by podle uvažovaného modelu zabrala teleportace jednoho člověka na oběžnou dráhu dobu odpovídající 350 tisíc násobku délky existence známého vesmíru. Autoři studie podotýkají, že by v takovém případě bylo rozhodně lepší jít pěšky. Rychlejší teleportace by vyžadovala přísun většího množství energie. Zdá se, že na teleportaci lidí si budeme muset ještě dlouho počkat.
Jak je vidět, ani ty nejpokročilejší technologie dneška si s teleportací neporadí, což se ostatně dalo čekat. V této souvislosti je příznačné, že ve Star Treku vlastně transportér vůbec být neměl a autoři seriálu ho použili až kvůli technické náročnosti a výši nákladů na natočení přistávání kosmických lodí na povrchu planet. Na druhou stranu, předpovídat budoucnost technologií na základně dobových znalostí je velice ošemetné. Podle dialogu v sérii Star Trek: Enterprise, epizodě "Daidalos" byl transportér vynalezen na začátku 22. století, čili zhruba ode dneška za sto let. Kdyby někdo před sto lety požádal kreativní studenty fyziky aby odhadli, jak náročné by bylo třeba na dálku řídit mechanický stroj na povrchu Marsu, pravděpodobně by dostal podobnou odpověď. Století je dost dlouhá doba na to, aby se s trochou štěstí objevily prozatím netušené technologie, které postaví naše dnešní propočty ohledně teleportace na hlavu.
Literatura
University of Leicester News 30.7. 2013, Wikipedia (Transporter – Star Trek, Nyquist–Shannon sampling theorem).