Nelze jinak, každý kovaný milovník záhad musí znát Vojničův rukopis (anglicky Voynich manuscript). Tahle slavná a zároveň velice záhadná ilustrovaná kniha fascinuje spoustu lidí nejspíš už stovky let. Rukopis se jmenuje po americkém obchodníkovi Voynichovi, který se stal jeho majitelem v roce 1912. Historie rukopisu je sama o sobě úžasně zajímavá a napínavá a snad ještě lepší je pozorovat četné pokusy odborníků i fascinovaných laiků o jeho pochopení či alespoň náznak rozluštění. Pokud jste viděli povedenou mysteriózní detektivku Ztracená brána (2012) od Jiřího Stracha, jistě tušíte o čem je řeč.
Vojničův rukopis je kniha o téměř 300 stranách, která je psaná neznámým písmem v neznámém jazyce a doprovázená poměrně záhadnými ilustracemi. Podle ilustrací ji lze rozdělit na několik tématických částí. Botanická část obsahuje obrázky rostlin, které jsou ale obtížně identifikovatelné a u některých nelze vůbec poznat, co by to vlastně mělo být. V astronomické části jsou u některých diagramů dopsány názvy měsíců latinkou v neurčitém románském jazyce. Biologická část zahrnuje miniatury nahých žen s korunami, které se koupou v podivných útvarech připomínajících lidské orgány. Kosmologická část obsahuje náčrtky jakýchsi podivných krajin či světů, snad s hrady a sopkami, farmakologická část zase části rostlin a k nim možná farmaceutické recepty. V knize jsou i krátké odstavce textu, oddělené obrázky květů či hvězd, které připomínají recepty. Fanoušek dětských seriálů pozdní totality by v rukopisu mohl vidět scénář k Létajícímu Čestmírovi pro dospělé.
O původu knihy se vedou komplikované spory. Na prvním místě je samozřejmě domněnka že jde o podvrh, možná samotného Vojniče. Radiokarbonové datování pergamenu, na němž je rukopis sepsán, klade jeho vznik do let 1404 až 1438. Materiál použitý k výrobě barev odpovídá tomuto období. To všechno sice ještě úplně nevylučuje podvrh, ale musel by být poměrně promyšlený. Jestliže by to podvrh nebyl, tak je ve hře spousta možných autorů s rozličnými motivacemi, od astrologů přes botaniky až po inženýry a vynálezce. Zajímavá je spojitost s českým prostředím, protože prvními známými majiteli rukopisu byli učenci z Prahy a možná tu byl i sepsán. Rozsáhlé dohady panují i o účelu Vojničova rukopisu. Je to středověký lékopis? Herbář šarlatánů k ohlupování zákazníků? Astronomický či astrologický text? Sborník traktátů z různých oborů? Popis nehody s halucinogenem? Nebo snad reportáž z průniku do paralelního světa? Významnou součástí knihy je podle všeho komentovaný herbář, ale řadu rostlin nelze spolehlivě určit. Naopak v ní scházejí tradiční alchymistické symboly a obrazce.
Ještě bouřlivější hádky panují okolo jazyka, v němž je Vojničův rukopis sepsán. Může to být jen zcela nesmyslná čmáranice. Také by to prý mohla být glosolálie zapsaná spiritualistickým médiem. Anebo naopak složitá šifra. Američtí kryptografové v padesátých letech měli za to, že jde o komplikovanou polyalfabetickou substituční šifru. Jeden z domnělých autorů rukopisu Roger Bacon byl odborníkem na šifry a žil v době, kdy šifry bavily spoustu lidí.
Proti zašifrovanému textu ale zase mluví to, že rukopis dodržuje takzvaný Zipfův zákon, empirické pravidlo o rozložení četnosti slov v jazycích vzniklých přirozeným vývojem. A ten u většiny zašifrovaných textů nefunguje. Jinak existují domněnky, že jde o vizuálně zakódovanou hebrejštinu, stenografický záznam, nesmyslný text s obsahem zakódovaným v malých značkách podobných starodávnému řeckému těsnopisu. Poměrně velké přízni se mezi jazykovědci těší představa, že jde o některý tehdy existující orientální jazyk, který byl zapsán nově vymyšleným písmem. To tenkrát nebylo úplně neobvyklé. Podle jedné z představ by to mohl být umělý jazyk poskládaný z vlámštiny, francouzštiny a hornoněmčiny a kniha samotná by pak měla být liturgická příručka sekty katarů čili albigenských. Co to tedy ke všem čertům vlastně je?
K zástupu odborníků, kteří se záhadným rukopisem zkřížili kordy, se nedávno připojili fyzici Marcelo Montemurro z University of Manchester a Damián Zanette z argentinského Centro Atómico Bariloche e Instituto Balseiro. Dostala se k nim digitální kopie originálu, který si pečlivě střeží ve speciální knihovně Beinecke Rare Book and Manuscript Library Yaleovy univerzity. Vybrané části textu rukopisu si překódovali do proměnných podle domnělých slov a pak prohnali komplikovanou počítačovou analýzou, jejíž výstupem byla v jednom případě jediná hodnota, popisující komplexitu zkoumaného textu. Stejný postup pak použili i na texty v angličtině, čínštině, latině, na kód počítačového jazyka Fortran a také na část genomu kvasinky.
Montemurro a Zanette v případě Vojničova rukopisu dospěli ke skóre 805. Anglický text dosáhl skóre 728, čínský 580, zatímco Fortran 285 a DNA kvasinky 25. Autory to vedlo společně s výsledky dalších analýz k závěru, že Vojničův rukopis není jenom graficky pěkně vyvedeným blábolem, ale že obsahuje smysluplnou informaci. Stále ještě nevíme, o čem vlastně rukopis je, v jakém je jazyce, ani kdo ho sepsal, ale podle všeho má smysl se tím zabývat.
Literatura
PLoS ONE 8(6): e66344, Wikipedie (Voynich manuscript, Zipf"s law).
Kompletní Vojničův rukopis na Yale ZDE