První jaderné velmoci v záchvatu dětské radosti nad zkonstruováním jaderných zbraní uskutečnily celou řadu jaderných testů – pod zemí, pod vodou, v atmosféře i nad atmosférou. Pak se hodně lidí zaleklo následků, především šíření radioaktivního spadu. Atmosférické jaderné testy zvýšily obsah radioaktivního uhlíku C14 v atmosféře na dvojnásobek oproti běžnému stavu, který má na svědomí kosmické záření. Velmoci se nakonec dohodly a 7. října 1963 podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných pokusů, která ukončila jaderné testy ve všech prostředích s výjimkou podzemí. Od té chvíle obsah radioaktivního uhlíku v atmosféře klesá známým tempem. Smlouvu ovšem nepodepsaly 3 země provádějící jaderné testy – Severní Korea, Francie a Čína a zatím poslední atmosférický jaderný test proběhl 16. října 1980 v Číně.
O reálném vlivu atmosférických jaderných testů na lidstvo se můžeme jen dohadovat. Mezi lety 1945 a 1980 se jich celkem uskutečnilo přes 500. Podle studie amerického Národního institutu rakoviny (NCI) a Center pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), která zjevně neuvažuje testy v Hirošimě a Nagasaki, mohl radioaktivní spad atmosférických testů zahubit kolem 11 tisíc lidí, většinu rakovinou štítné žlázy po zasažení jódem I131. Období nadzemních jaderných testů ale vytvořilo unikátní značku v čase, kterou teď mohou využívat vědci mnoha různých specializací.
Nedávno se mezi ně zařadil i tým badatelů, který vedl neurovědec Jonas Frisén ze stockholmského Karolinska Institutet. Vědci obvykle nemohou legálně provádět pokusy na lidech a nelegální výzkum je zase obtížné publikovat. Frisénův tým se snažil zjistit, jak rychle se v mozku dospělého člověka objevují nové neurony. To je samozřejmě fascinující věc. Až donedávna jsme si mysleli, že se rodíme s definitivním počtem neuronů a ty pak během života už jenom mizí. Teď víme, že to s lidským mozkem není až tak špatné, stále je ale velmi obtížně zjišťovat podrobnosti. Není problém si představit experimenty, kterými by to šlo provést, potíž je ale v tom, že jde o lidi. Frisén a spol, ale naštěstí mohli využít právě stopu radioaktivního uhlíku C1, kterou zanechaly atmosférické jaderné testy po celé Zemi.
Frisénův tým znal historii obsahu uhlíku C14 v atmosféře a také věděl, že když jíme čerstvou rostlinnou či živočišnou stravu, tak přijímáme izotopy uhlíku v tom poměru, v jakém jsou právě v atmosféře. Ve stejném poměru se i objeví a pak už zůstanou v DNA buněk, které v té době nově vzniknou. Neurony v mozku mohou být tím pádem datovány s docela slušnou přesností. Badatelé si obstarali mrtvoly a prozkoumali jim neurony v hipokampu, který je významnou součástí limbického systému mozku. Ukázalo se, že zhruba jedna třetina neuronů v hipokampu se u lidí během života pravidelně obnovuje. Frisén a spol. odhadují, že se během dospělosti v hipokampu vyměňuje 1 400 neuronů denně a tato výměna pokračuje až do stáří, přičemž její intenzita s věkem klesá jen velmi mírně. Zdá se, že lidský mozek je v tomto ohledu podobný mozku laboratorní myši, kde už nějaký čas víme o obnově neuronů v podobném rozsahu. Existují jistá podezření, že právě obnova neuronů v hipokampu hraje význačnou roli v poruchách kognitivních funkcí a duševních poruchách. Týká se to například depresí, které by mohly souviset se sníženým tempem obnovy neuronů v hipokampu. Objevy Frisénova týmu by teď mohly přispět k vývoji nových antidepresiv.
Literatura
Cell Press 6.6. 2013, Cell 153: 1219–1227, Wikipedia (Nuclear weapons testing).