K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. Tentokrát k tomu přispělo porovnávání reakčních dob. Zachovaly se totiž výsledky testů odrážejícíh rychlost reakce na vizuální podnět. Autoři se sice takovým zjednodušením testů inteligence dopouštějí jistého zploštění, nicméně z dřívějška je souvislost mezi inteligencí a rychlostí reakce obecně uznávaným faktem. Prý souvisí s s rychlostí úsudku a ten zase s inteligencí. Za hloupost to tedy považovat nelze. Smutné na tom je, že z tohoto klání s předky, kteří jsou dávno pod drnem, odcházíme zahanbeni.
„O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ ( Stanford univerzity, USA)
Navíc psychologové nejsou v tomto nelichotivém názoru na vývoj naší inteligence osamoceni. Podobného smýšlení jsou i mnozí historikové. Ti o době vlády královny Viktorie hovoří jako o nejproduktivnějším čase v dějinách lidstva. Argumentují při tom počtem významných vynálezů, rozkvětu umění, hudby, literatury,... a pravdou je, že tato doba rozmachu lidství v našich životech rezonuje dodnes.
Zmíněná představa našeho hloupnutí zatím není většinovým názorem, nicméně u posuzování testů výsledků inteligence se stále více kloníme k odsouvání úrovně vzdělání do pozadí, což je v podstatě vodou na mlýn další podpory takových závěrů. Z dochovaných záznamů let dávno minulých, které vědci nyní vyhodnocovali, se podařilo vykutat informaci, že reakční čas testovaných osob nezávisel na pramenu a ani na osobě, která se porovnáváním zabývala a že setrvale rostl.
U mužů se reakční doba zvýšila ze 183 na 253 milisekund. U žen ze 188 na 261 milisekund. To se podle vědců dá interpretovat i tak, že v podstatě hloupneme. Myslí si, že to souvisí s dlouho pozorovaným trendem, v němž inteligentnější lidé mají v průměru méně dětí, než ti s nízkým IQ.
výzkumný pracovník střídavě pracující pro švédskou Umeå University a belgickou Vrije Universiteit Brussel.: „ Pokud kratší reakční časy odrážejí vyšší IQ, potom za viktoriánské éry byli lidé inteligentnější, než jsou dnes.“
Jde poněkud o kontroverzní názor, který se dotýká citlivého téma – rasizmu a má hodně nepřátel. Těžko ale můžeme popřít, že by na závěrech výzkumného mezinárodního týmu kus pravdy nebylo. Výsledky jsou totiž podloženy metaanalýzou čtrnácti studií prováděných v v letech 1884 až 2004. Z korelace mezi reakčním časem a IQ, který prokázali jiní autoři, dovoluje zjištění formulovat v onen nelichotivý závěr, že každých deset let nám v průměru inteligence spadne o 1,23 IQ bodu.
To, k čemu dospěli evropští psychologové pod vedením Švéda Michaela Woodley, zapadá do scénáře, který v našich končinách dal ve známost prof. Koukolík v knize „Vzpoura deprivantů“ a nebo v knize „Mocenská posedlost“, v níž se věnuje něčemu, co nazval Darwinova past a úloha zdebilizovaných ne-elit.
Také zpoza velké louže zaznívá stejně ponuré hodnocení naší inteligence. V poslední době to bylo z pera genetika Geralda Crabtree ze Stanfordovy univerzity. Ten šel ve svém hodnocení do minulosti ještě dál než evropští kolegové. Podle něj boom našich intelektuálních schopností a k optimalizaci tisíců genů inteligence došlo v době, kdy jsme byli rozptýleni ve skupinkách a komunikovali spolu neverbálně. Tedy na samém úsvitu našeho lidství, než se naši předci vydali na cestu z Afriky. Tehdy byl tlak na inteligenci umožňující přežití tím nejdůležitějším a rozhodujícím faktorem a právě tomuto velkému selekčnímu tlaku vděčíme za vznik sítě genů určujících náš duševní rozvoj a zrod inteligence. Ze standfordské studie ale také vyplývá, že o své intelektuální a emocionální schopnosti již delší dobu přicházíme. Jednoduše proto, že skloubení inteligence a chování, vyžaduje optimální souhru velkého počtu genů. Udržení tak složitého systému v chodu je možné, ale jen za pokračujícího velkého selekčního tlaku. V časopisu Trends in Genetics byla tato myšlenka podrobně popsána. Argumentuje se složitou sítí genů, kterou je obdařen náš mozek a která při své složitosti je vysoce citlivá na mutace. A právě tyto mutace, zhoršující výkonnost tohoto mozkového uskupení, moderní společnost z populace neeliminuje.
Podle vědců ze Stanfordu náš intelektuální „sešup“začal hodně dávno a to již v době, kdy se z nás stali usedlí zemědělci. Taková společnost totiž produkuje nadbytek a oslabuje sílu přirozeného výběru, včetně nevyřazování mutací vedoucích k mentálnímu úpadku. Na základě výpočtů četnosti, s jakou se škodlivé mutace objevují v lidském genomu a za předpokladu, že s našimi intelektuálními schopnostmi je spojeno asi 2000 až 5000 genů , Crabtreemovu týmu vychází, že v průběhu 3000 uplynulých let, tedy asi za 120 generací, se u každého z nás vyvinuly dvě nebo více mutací, které mají na náš intelektuální nebo emoční stabilitu neblahý vliv. Na trendu s nepěknými vyhlídkami se podepisují dvě věci. První je menší selektivní tlak a druhou velký počet genů často postihovaných mutacemi. Oba faktory se na pozorovaném úbytku našich intelektuálních schopností projevují. Výsledkem je, že se z nás stávají hrubiáni a emocionální mrzáci.
I když je podle vědců pokles intelektu je pomalý, nezbývá nám než doufat, že molekulární genetici stihnou vymyslet způsob, který nás z této šlamastiky vyvede ještě před bodem, kdy neblaze nastoupená cesta nárůstu mutací provázená úpadkem našich duševních funkcí dospěje k bodu odkud nebude návratu. V úvahu připadají opravy poškozených genů a nebo něco, co by zajistilo, aby vnější prostředí mutace pokud možno nevyvolávalo. Rýsuje se ale ještě třetí cesta ze začarovaného kruhu směřujícího ke stále brutálnější společnosti. Je technicky a technologicky dokonce jednodušší, než jakou je oprava zmutovaných genů. Týká se možností přimíchávání „syntetických“ genů do našich genomů. Nejde o žádnou utopii, první úspěchy ve vylepšování pochroumané imunity jsou realitou. Časem budeme schopni do DNA vložit geny pro komunikativnější, intelektuálnější i altruističtější jednání. Doba, kdy budeme potřeba řešit, zda se dát cestou jedinců „v kolektivu oblíbených“, nebo geniálních autistických mrzoutů, je v podstatě za dveřmi.
Ne ale všechny studie jsou tak pesimistické, jak zaznívá z USA a Švédska. Jiskřičkou naděje tábora optimistů by mohl být efekt, který se vžil pod názvem „Flynnův“. Podle něj by měla naše průměrná inteligence od druhé světové války růst. Přišel s tím již poměrně dávno Novozélanďan James Flynn. Jako psycholog si nechal poslat výsledky IQ testů holandských teenagerů a když je vyhodnotil, zjistil, že ti z let osmdesátých na tom byli podstatně, ale opravdu podstatně lépe, než ti z let padesátých. Flynna to zaujalo natolik, že se tomu začal věnovat a zůstal u toho desítky let. Postupně nashromáždil údaje IQ testů z Evropy, Severní Ameriky, Asie i z rozvojových zemí. Ve finále měl data ze 30 zemí a ve všech mu vycházelo zhruba totéž – že za dekádu jsme lepší o tři body. Flynn byl plodným psavcem a tak dnes o existenci jeho efektu pochybuje málo kdo. Možná i proto, že jeho závěry hladí naše ega po srsti a psycholog, který by prohlašoval, že jsme stále hloupější než otcové a otcové než jejich dědové, by nejspíš nebyl považován za dobrého psychologa. Možná i proto má Flynn tolik následovníků, kteří se k jeho teorii rostoucí inteligence tempem 0,3 bodu ročně hlásí a Flynnův optimistimismus se jim daří podepřít dalšími a dalšími statistikami. Stačí ale tyto představy trošku „protáhnout“a dobereme nutně k závěru, že v 19. století musela být většina lidí mentálně retardovaných a v příštím 22. století bychom tu zase měli mít jen samé Einsteiny. Pravda proto bude spíš na straně Michaela A. Woodleye, navzdory skutečnosti, že v jeho týmu figuruje příjmení Murphy.
Prameny: Crabtree et al.: "Our fragile intellect. Part I." Trends in Genetics Crabtree et al.: "Our fragile intellect. Part II." Trends in Genetics
Were the Victorians cleverer than us? The decline in general intelligence estimated from a meta-analysis of the slowing of simple reaction time. Michael A. Woodley, Jan te Nijenhuis, Raegan Murphy, Inteligence, 2013 https://dx.doi.org/10.1016/j.intell.2013.04.006