V časopise Journal of the Royal Society Interface vyšel v těchto dnech článek o rostlinných trichomech. Prvním autorem je Megan Warner Szyndler. Možná proto, že je Megan teprve postgraduální studentkou, článek tak trochu zapadnul. Vedoucím týmu, který výzkum prováděl, je ale Catherine Loudon z University of California v Irvine, která je na chování hmyzu uznávaný profík. Nebude na škodu v publikaci zalistovat a možná se více zaměřit na to, k čemu by poznatky mohly být užitečné.
Úmysl výzkumníků je na první pohled úsměvný - zbavit nás něčeho, čeho se nemůžeme zbavit už miliony let - štěnic. Nejde o všechny štěnice, jen o tu, která si říká štěnice postelní, někdy též uváděná jako "domácí" (Cimex lectularius), jen ta nám pije krev. Že jsme se stali jejich obětí, zjistíme až ráno při pohledu do zrcadla. Mnohdy štípance ale považujeme jen za pozdrav komára. Bezkřídlé ploštice se totiž před světlem skrývají v matracích, za obrazy a v různých škvírách a napadají nás, jen když spíme. Dokážou si na nás počkat i tři čtvrtě roku.
V jednu chvíli, bylo to ve čtyřicátých letech minulého století, se zdálo, že problém štěnic je za námi jednou provždy. Přípravky na bázi DDT na ně stoprocentně zabíraly. Pak ale bylo DDT zakázáno a na další přípravky se postupně začala rozvíjet rezistence. U nás je dnes situace taková, jak ji před časem popsal specialista na štěnice, entomolog Ondřej Balvín z katedry zoologie PřFUK: „Mnohá ubytovací zařízení i naše příbytky nehlášeného nájemníka mají. Zaopatřit si ho lze totiž poměrně snadno, buďto nám ho přinese návštěva, nebo my sami. Třeba s nákupem z obchodu.“
Rovněž zahraniční zkušenosti potvrzují, že tito titěrní krvežíznivci nemají respekt ani před těmi nejluxusnějšími obchodními domy. Zavíraly se kvůli nim provozovny i takových značek, jako jsou Nike, Victoria Secret a Abercrombie & Fitch. Nezastavují je ani hvězdičky luxusních hotelů, o kinech, kancelářích a domovech důchodců ani nemluvě. Mnozí si nechtěný suvenýr dovezli dokonce v zavazadlech i z dovolené na luxusní výletní lodi. Na straně žalobců jsou poškození v uvádění újmy velmi vynalézaví a žádná firma nestojí o publicitu tohoto druhu. Spory většinou končí mimosoudní dohodou.
Hubení štěnic je drahá a složitá záležitost s nejistým výsledkem a často jen dočasným zlepšením. Provádí se pomocí postřiků nebo plynováním. V prvním případě se používají kontaktní jedy, při plynování (fumigaci) přichází na řadu kyanovodík nebo fosforovodík. Práce s vysoce toxickými látkami vyžadují povolení hygienika a je k tomu potřeba specializovaná firma.
Comeback štěnic zaznamenalo v poslední době všech padesát států USA. Jedny z mála insekticidů, které v postřicích na ně zabíraly (na bázi pyrethroidů), už na ně nestačí. Výzkumný tým Zacha Adelmana z entomologického oddělení na Virginia Tech vědecky v časopisu PloS ONE popsal, v čem hmyz, který byl téměř na vyhynutí, je nyní jiný a čím na pyrethroidy deltamethrin a betacyfluthrin vyzrál. Štěnice, které si z našich jedů nic nedělají a podobají se těm z padesátých let, se paradoxně dají sehnat jen ve výzkumácích, kde s nimi dělají pokusy. Aby to těm rezistentním, které se potulují po hotelích v Richnmondu, něco udělalo, musí se jim aplikovat na záda až 5200krát větší dávka deltamethrinu anebo 111krát více beta-cyfulthrinu, než kolik toho stačilo před půl stoletím. Situace dospěla už tak daleko, že se před zákrokem nejprve odchytávají a dělá se na nich pokus, jakou dávku přípravku jsou ještě schopny ustát.
Tou nejhorší zprávou ale je, že obdobnou rezistenci na tyto insekticidy si postupně osvojují i další z našich „dobrých“ hmyzích přátel, kteří nás neopustili od doby, kdy jsme se začali sdružovat a přespávat v jeskyních. Pokud se výzkumníkům nepodaří urychleně přijít s něčím novým, čím bychom na nějakou dobu zase ukázali, kdo je tu pánem, můžeme tu mít dobu módních doplňků v podobě drbátek z časů Ludvíka XIV. A nemusí to trvat dlouho.
Východoevropské domácnosti po mnoho generací bojovaly se štěnicemi pomocí fazolových listů, kterými na noc posypávaly podlahu zamořené místnosti. Ráno pak listy s chycenými štěnicemi putovaly do kamen. Háčky na listu fazole obsahují krátké zahnuté vlásky a ty nacházejí slabiny v hmyzím exoskeletu. Uvězní jim nohy a čím více se snaží chycený tvor osvobodit, tím pevněji past zaklapne. Američtí vědci se nyní pokusili takový „suchý zip“ na štěnice vytvořit uměle. Jejich syntetické háčky ale tak účinné jako ty přírodní zatím nejsou.
"Kdyby se mi ještě nedávno někdo snažil namluvit, že bude napichovat hmyz malými drobnými jehličkami a že z toho bude účinná forma boje proti škůdcům, tak bych pochybovala o jeho zdravém rozumu," prohlásila pro media Loudonová, bioložka z University of California, Irvine.
Zajímavé je, že vlastně není žádný záchytný bod, proč by se fazolové listy měly se štěnicemi vyvíjet ve vzájemné závislosti. Přesto listy využívají anatomii hmyzu ďábelsky chytře. Stejně jako brnění středověké rytíře nepokrývalo tělo všude a mělo mezi pláty „díry“, to aby se válečník mohl hýbat, i štěnice mají mezi pláty své vnější kostry tenká místa. Jejich Achillovou patou jsou místa kloubů na nohách, kde mají jakési malé drápům podobné vyčnívající útvary. Tam také končí jejich zbroj a jsou rostlinnými trichomy zranitelné.
Naštěstí tuhle lidovou zvyklost na Balkáně zaznamenal v roce 1927 německý entomolog. Jiný zdroj se o ní zmiňuje ještě v článku z roku 1943. Zvyky zanikly spolu se snadnou dostupností pesticidů jakým bylo DDT. Hmyz se ale vždy zatím na všechny změněné podmínky dokázal adaptovat a bude dobré s padající účinností pesticidů zkusit něco ze starších praktik. Proto prvně vědci zjišťovali, jak háčky – odborně nazývané trichomy – pracují. Dobře k tomu posloužil elektronový mikroskop. Rostlina má na povrchu jakési minové pole z 50 až 150 mikronů vysokých zahnutých chloupků. Jakmile se noha štěnice o povrch s rozesetými háčky opře, nic se ještě neděje, až když ji začne zvedat, je chycena, podobně jako ryba na háček. Ve snaze se z pasti dostat si nešťastnice postupně rozpíchá a uvězní všechny končetiny.
Vědci zkoušeli napodobit přírodu polymerem a epoxidem a vyrobit vlákna s geometrií trichomů s ostrým bodcem na konci a zároveň s obdobnou pružností a pevností. Testy umělého materiálu ale nedopadly moc dobře. Na přírodních listech se hmyz zachytával v průměru po šesti krocích. A po přilepení se mu už většinou nepodařilo osvobodit. Na imitaci listu se musela štěnice producírovat v průměru 39 kroků, než se o něco zasekla. Navíc jí pak zabralo většinou jen chvilku, než se z takového sevření vysmekla. Vědci neztrácejí naději, že se jim podaří rostlinu napodobit časem věrněji a že i umělé chloupky budou fungovat spolehlivě.
Možná budou brzo na trhu „koberce“ s přídomkem anti-Cimex, které nám zaručí klidné spaní, aniž bychom se ráno probouzeli se štípanci v řadách po dvou a více kousancích. To je totiž, na rozdíl od komárů, pro štěnice typické - je-li štěnice vyrušena během sání, posune se o kousek dál a v hodování pokračuje.
Zatímco mladá autorka získává publikací body na poli vědecké slávy, Loudonová myslí na zadní kolečka a se svými kolegy si již tuto metodu zbavování se obtížného hmyzu nechali patentovat. Je tu tedy o důvod více si myslet, že se nový přípravek brzo na trhu objeví. V každém případě by to byl záslužný počin. Nejde totiž jen o kousance, které svědí. Tento hmyz už nemá respekt ani před branami nemocnic. V lékařských knihách, stejně jako na Wikině, se sice píše, že nebyl zaznamenán případ přenosu infekce těmito tvory. Nedávné výsledky výzkumu ale svědčí spíš o opaku. Trošku se problémem možného přenosu nemocí štěnicemi v poslední době zabývali i Kanaďané. Přesněji, byli místními okolnostmi donuceni se tím zabývat. Ve Vancouveru totiž až moc bil do očí počet případů bakteriálních nákaz odolných vůči antibiotikům, jejichž nárůst korespondoval se zamořeností městských částí štěnicemi. Marc Romney s kolegy proto odebíral hmyz z oblečení a kůže nemocných pacientů a pak ho nechal testovat. Podezření se potvrdilo – štěnice byly schopny přenášet ne jeden, ale hned dva typy „superbugs“ - bakterií vzdorujících lékům.
Video: Jedna štěnice nás může bodnout až 500krát za noc.
Ani se nelze moc divit, že se štěnice postupně stávají hlavním programem na konferencích a že počet vědců, kteří na ně vsadili svou kariéru, roste úměrně s počtem deratizátorů. Před dvěma lety na setkání hmyzoodborníků a hubičů štěnic, které se konalo v Chicagu, zaznělo lakonické konstatování: "Štěnice se nezadržitelně šíří po celém severovýchodě Spojených států." Od té doby se toho moc asi nezměnilo, soudě podle kolujících tiskových zpráv věnujících se např. oficiálnímu hasičskému hlášení z Denveru kde se členům zasahující jednotky, měli kouřem vyplašení tvorov, snažit vlézt až do ...
I když se jedná o staletí pozorovanou praxi v Bulharsku, Srbsku i jiných zemích jihovýchodní Evropy, patent těmto americkým filištínům zřejmě udělen bude. A protože umělohmotných produktů nebude tak snadné se zbavovat, vyvrbí se asi Nerudovo „kam s ním“? Kobercové pásy budou obtěžkány organickým, potenciálně infekčním materiálem v podobě stále ještě žijících brouků, schopných se při manipulaci přece jen ze sevření dostat. Vkrádá se proto kacířská myšlenka, jestli by pro chudý Balkán nakonec nebylo moudřejší, aby se osvětovou činností vrátil k již zapomenutému rozhazování fazolového listí. Každé ráno by ho stačilo pozametat a bez jedovatých smradů se ho v kamnech zbavit. A nic by to nestálo. Umělé štěnicolapky na principu suchého zipu by pochopitelně také byly přínosem a pro nejednoho z nás by mohly krvežíznivým trapičům zhatit jejich plány pokazit nám dovolenou.
Prameny
Entrapment of bed bugs by leaf trichomes inspires microfabrication of biomimetic surfaces for pest control: rsif.royalsocietypublishing.org/lookup/doi/10.1098/rsif.2013.0174, Journal of the Royal Society Interface
University of California, Irvine