V dnešní pohnuté době bývají jednotlivé oblasti přírody hodnocené nejenom podle počtu druhů, ohrožení, či estetických krás, ale také podle toho, kolik dovedou pohltit oxidu uhličitého. Dříve vcelku lhostejný plyn teď vcelku pochopitelně poutá pozornost mnoha výzkumných týmů. Jak mnoho se ho uskladní? V jaké podobě? A kdo to má na svědomí?
Pokud jde o severské jehličnaté lesy, jsou již delší dobu známé uskladňováním velkého množství uhlíku. Rozkládají se na 11 procentech povrchu Země a přitom uskladní 16 procent veškerého pohlceného uhlíku planety. Nasávají oxid uhličitý jako houba a vydechují kyslík, přesně podle receptu na fotosyntézu.
Co se ale stane s uhlíkem, který je polapen rostlinami při fotosyntéze? To už není tak úplně jisté. Až doposud si odborníci většinou mysleli, že se rozhodující množství pochytaného uhlíku dostane do jehlic či listů, které pak opadnou z rostlin a při svém rozkladu uhlík postupně vypustí do půdy. Jenže to tak podle všeho nefunguje.
Björn Lindahl ze Švédské univerzity zemědělských věd a jeho spolupracovníci odebrali vzorky půdy ze 30 lesem zarostlých ostrovů různé velikosti, které se nacházejí v jezerech Uddjaure a Hornavan, poblíž města Arjeplog v severním Švédsku. Pokud by se rozhodující část uhlíku v místním prostředí dostávala s opadem do půdy, Lindahl a spol. by našli nejmladší uložený uhlík ve svrchní vrstvě lesní půdy. Oni ale nejmladší uhlík objevili v hlubších vrstvách půdy. K analýze vzorků použili radiokarbonové datování, do něhož zahrnuli efekt atmosférických jaderných testů z padesátých a šedesátých let.
Zdá se, že stromy severských lesů posílají rozhodující část polapeného uhlíku do svých kořenů v podobě cukrů, kde se jich zmocní symbiotické houby a rozvedou je do okolní půdy. Na větších ostrovech zahrnutých do studie se to týkalo zhruba 47 procent uhlíku, na menších ostrůvcích to bylo kolem 70 procent, zřejmě v důsledku odlišných rychlostí rozkladu organické hmoty. Klíčovou roli hub v cyklu uhlíku severských lesů autoři následně potvrdili i původem místní, švédskou metodou pyrosekvenování DNA materiálu ze vzorků a také analýzou stabilních izotopů. Všechno ukázalo na houby.
Podle Jiřího Jirouta, odborníka na ekologii půdních mikroorganismů z Oddělení půdní mikrobiologie a půdní chemie Ústavu půdní biologie Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích jde o zajímavý počin známého výzkumného týmu Björna Lindahla, který povyšuje význam hub v dynamice uhlíku. Jirout v tom vidí další potvrzení ekologického významu ektomykorrhizních hub, tedy symbiotických hub, které oplétají svá vlákna kolem kořenů stromů i mezi buňky kořenů, ale nepronikají dovnitř buněk.
Ektomykorrhizní houby jsou právě ty, které v naší zemi mistrů houbařů všichni důvěrně známe z loveckých výprav do lesů. Podhoubí hřibů, holubinek, pavučinců i muchomůrek propojují jednotlivé stromy i semenáčky a mohou rozvádět vodu a v ní rozpuštěné minerální živiny, které rostliny splácejí organickými látkami.
Literatura
Science 339: 1615-1618.
Wikipedia (Taiga, Mycorrhiza).