Ač cizokrajný keř, dokonale u nás zdomácněl a stal se neodlučitelnou součástí našich zahrad, parků, ale i bytů. Většinou pěnišníku neřekneme jinak než rododendron, podle latinského označení Rhododendron. Historie pěstování rododendronů u nás není nijak zvlášť dlouhá. Nějaký čas trvalo, než se vůbec podařilo vyšlechtit odrůdy odolné mrazům, které by byly nejenom mrazuvzdorné, ale i krásné. Vždyť se šlechtěním se začalo až v 19. století v Anglii, která má příznivější podnebí než naše republika. To si dnes již neuvědomujeme, vzhledem k množství nejrůznějších odrůd v krásných pastelových barvách, které lze běžně zakoupit a bez problémů u nás pěstovat. Některé jsou určeny do menších zahrádek, jiné se hodí více do rozlehlých parků.
Názvosloví rododendronů není tak zcela přehledné. Původně byly azalky a rododendrony brány jako zcela odlišné rody. Později se zjistilo, že mají společného více, než se předpokládalo a došlo ke sloučení do rodu jediného. U zahradníků však stále přetrvává původní dělení, které vychází z částečně odlišných požadavků na pěstování.
Charakteristika rostliny
Jedná se skutečně o mimořádně rozsáhlý rod zahrnující stálezelené, poloopadavé a opadavé druhy. Mohou být nízkého keřovitého vzrůstu i stromovité. Domovem jsou ve východní Asii, v Severní Americe, ale některé najdeme na přirozených stanovištích i v horách Evropy.
Stálezelené druhy mají pevné, kožovité listy, které jsou zpravidla lesklé a celokrajné. Nejčastěji bývají nahloučené na koncích větví. Zvonkovité nebo nálevkovité, oboupohlavné květy jsou uspořádány do okoličnatých hroznů na koncích větévek. Rozkvétají od konce dubna do června. Plodem je tobolka, která ukrývá drobná semena.
Nároky
Rododendronům se nejlépe daří na chráněných, polostinných až stinných stanovištích. Většina z nich nebo z jejich rodičů roste v podrostu vzrostlých stromů. Jen některým se daří na volných nechráněných horských svazích. V našich podmínkách nejlépe rostou ve středních a vyšších polohách, kde je vyšší vzdušná vlhkost, půdní vláha a v zimě dostatek sněhu, který je rovněž chrání. Neměli bychom je vysazovat na místa vystavená větru, do mrazových kotlin a také je musíme chránit před slunečním úpalem. Pokud je budeme sázet k budovám, volíme raději severní stranu. Optimální je výsadba pod vzrostlé stromy nebo do jejich blízkosti, kam sahá stín korun. Azalky a některé skupiny rododendronů však snesou slunečního svitu více. Vysazujeme do větších jam. Zeminu zpravidla musíme zcela vyměnit, vzhledem k tomu, že rododendrony vyžadují půdu velmi humózní, lehkou a mírně kyselou (pH 4,1 – 5,4). Můžeme využít speciální substráty určené pro rododendrony a azalky, které jsou v prodeji nebo si směs vytvořit ze surové dubové a borové hrabanky s rašelinou a drcenou borkou. Nejnovější šlechtěnce rododendronů nevyžadují ani kyselou půdu.
Nesmíme zapomínat také na živiny, které dodáváme formou průmyslových hnojiv i kvalitního kompostu. Můžeme přidat také zkompostovaný hnůj.
V období sucha vydatně záléváme. Kvalita vody pro zálivku rododendronů je velmi důležitá. Jestli máte k dispozici pouze vodu s vysokým obsahem vápníku (tzv. tvrdou vodu), vyplatí se zalévat všechny vápnostřežné rostliny pouze dešťovou vodou. Zaléváme občas i v suchých bezmrazých zimních dnech a vydatně těsně před příchodem zimy. Na rozdíl od mnohých dalších zahradních dřevin rododendrony neokopáváme, abychom nepoškodili jemné kořeny uložené těsně pod povrchem. Plevele pouze vytrháváme nebo použijeme v předjaří Casoron. Na podzim necháme spadlé listí pod rostlinou a ještě můžeme další přihrnout. V zimě rostliny chráníme lehkou přikrývkou, zejména je chráníme před prudkým předjarním sluncem. Keře neupravujeme pravidelným řezem, jen po odkvětu vylamujeme celá květenství. Staré nevzhledné exempláře můžeme zjara zmladit seříznutím do výšky 0,5 až 1 m, rychle obnoví svůj růst.
Použití
Rododendrony i azalky vysazujeme nejčastěji do větších či menších skupin. Vzhledem k barevnosti květů i podzimnímu vybarvování listů je výhodné vysazovat je před tmavé jehličnany. Méně vzrůstné druhy, například japonské azalky (Azalea japonica) a jejich odrůdy tvoří kompaktní korunky a hodí se pro pěstování v menších zahradách i v nádobách. Drobnější odrůdy využijeme do skalek a vřesovištních partií. Rostliny v nádobách pravidelně zaléváme měkkou vodou a doplňujeme speciální hnojiva pro rododendrony.
Některé skupiny a odrůdy
Velkokvěté pěnišníky
Do této skupiny patří botanické druhy i vyšlechtěné hybridy.
Pěnišník americký (Rhododendron catawbiense) je přes dva metry vysoký keř s květy purpurově lilákovými. Vzhledem k jeho odolnosti se stal rodičem mnohých hybridů.
Pěnišník kavkazský (Rhododendron caucasicum) je vysoký do dvou metrů. Květy jsou růžově bílé. Zahradnicky významný je bělokvětý kultivar ´Cunningham´s White´.
Pěnišník Smirnovův (Rhododendron smirnowii) rovněž dorůstá do dvou metrů. Květy jsou lilákově růžové. Je velmi odolný.
Pěnišník jakushimský (Rhododendron yakushimanum) je velmi nízkého vzrůstu (0.5 – 1,0 m). Od něho jsou odvozené tzv. Yakushimanum hybridy označované (Y), které jsou menšího, kompaktního vzrůstu, např. Anuschka, Daniela, Polaris, Arabelle, Sonatine.
Velkokvěté hybridy
Bílé a slabě růžové: Album Grandiflorum, Album Novum, Catawbiense Album, Genoveva, Gomer Waterer, Eskimo, Schneebukett
Růžové: Cynthia, Humboldt, Progres, Maximum Roseum, Pink Pearl, Silva Tarouca, Claudine
Červené: Britannia, Don Juan, Hugh Koster, Omega, Nova Zembla, Germania, Scarlet Wonder, Francesca
Fialové: Alfred Catawbiense, Luník, Violetta, Catawbiense Grandiflorum
Žluté: Goldkrone wardii, Flautando.
Drobnokvěté pěnišníky
Jsou převážně vysokohorského původu, se slabším vzrůstem, drobnějšími květy i listy.
Pěnišník raný (Rhododendron x praecox) dorůstá výšky 1 – 1,5 m, kvete již od března.
