Momentálně osmnáctiletý Taylor Wilson z nevadského Rena je přesně ten typ génia, kterého by úřady raději měli zaměstnat a po celý život ho dobře platit, aby se mohl naplno věnovat svým zálibám a netrpěl hmotnou nouzí. Čistě v zájmu bezpečnosti státu. Na první pohled neškodný teenager Wilson totiž v 10 letech teoreticky vyrobil svoji první funkční bombu, v 11 si na internetu koupil plutonium a ve svých 14 letech se podle Popular Science stal úředně nejmladší osobou na světě, která navrhla štěpný reaktor.
Wilson, který se netají fascinací jadernou energií a vším s ní souvisejícím, se pak pustil do laciné varianty Čerenkovova detektoru částic, který využívá Čerenkovova záření. Takový detektor obvykle přijde na stovky tisíc dolarů, kdežto Wilson ho postavil za pár set dolarů. V roce 2011 s ním posbíral ceny a také 50 tisíc dolarů v největší středoškolské vědecké soutěži světa Intel International Science and Engineering Fair, které se účastní 1500 studentů ze 70 zemí. Wilson se ukázal být naladěný na protiteroristickou vlnu a svůj Čerenkovův detektor představil jako finančně přijatelnou odpověď na jaderná rizika v bouřlivém světě 21. století. Osobně doufá, že jeho detektory už brzy budou v amerických přístavech.
V roce 2012 Wilson vystoupil na jedné z proslulých konferenci TED (Technology, Entertainment, Design) a také získal Thielovo stipendium (dříve známé jako 20 pod 20), čili 100 tisíc dolarů na dva roky. Letos na jedné z konferencí TED 2013 představil projekt Small Modular Fission Reactor, čili malý, podzemní a poměrně soběstačný reaktor, který by poháněl materiál z vyřazených jaderných zbraní. Vzhledem ke své velikosti by takové reaktory byly komerčně dostupné, tři metry pod zemí by zase byly relativně v bezpečí vůči zlovolným rejdům případných teroristů. Wilsonův kapesní reaktor využívá k chlazení i jako nosiče rozpuštěného paliva technologii roztavených solí. Jako palivo by mohl používat odpad z vysloužilého jaderného arzenálu, kterého je podle všeho v USA dostatek.
Předností Wilsonova návrhu reaktoru je i to, že by měl běžet bez výměny paliva 30 let, čili mnohonásobně déle, než tradiční jaderné reaktory velkých elektráren. Měl by zvládnout 50-100 MW a tím pádem zásobovat elektřinou až 100 tisíc domácností. Jak jeho autor podotýká, v letech po Fukušimě budeme přehodnocovat bezpečnost jaderných technologií a jistě by nebylo špatné mít reaktor menších rozměrů, který bude v mnoha ohledech velice bezpečný. Takový reaktor, jehož turbíny by měl pohánět plyn namísto páry, pracuje při nižších teplotách i tlacích a v případě nehody by bylo možné jeho jádro vypustit do bezpečnostní nádrže pod reaktorem. Ostatně, tavení se v jeho případě nemusíme obávat, protože roztavený už je, byť jen zevnitř. Ať už máme rádi jádro anebo ne, přeci jenom poskytuje méně uhlíkovou energii, než velká většina alternativ. Sériově vyráběné a tudíž laciné reaktory by mohly oživit chudé země, Wilson uvažuje i o zdrojích energie pro vesmírná plavidla anebo vesmírné základny. Své reaktory by Wilson chtěl mít na trhu do pěti let, snad se mu to podaří. Možná tím zabrání hrozící klinické smrti jaderné energetiky v řadě zemí světa.
Literatura: TED blog 27.2. 2013.