Austrálci, původní obyvatelé Austrálie s nimi žili 50 tisíc let. Evropané je potkali možná v roce 1642 a stoprocentně pak o 150 let později (1792). V té době už na tom vakovlci tasmánští (Thylacinus cynocephalus, anglicky Thylacine), nevšední masožraví vačnatci připomínající protáhlého psa, kterému někdo natřel pruhy, ale každopádně nebyli moc dobře. Tito tajuplní a opatrní noční lovci spíše menší kořisti se v Austrálii dostali na pokraj vyhynutí již asi před 2 000 lety a na Nové Guineji ještě dřív. Nakonec přežívali jen v Tasmánii, kde v době příchodu prvních evropských osadníků žili hojně, nejvíce na severní polovině ostrova.
Jejich osud byl zpečetěn, když začali být spojováni s útoky na ovce a drůbež. Ve volné přírodě byl poslední vakovlk uloven 6. května 1930 a vůbec poslední známý vakovlk zemřel 7. září 1936 v Hobartské zoologické zahradě. Od té doby se objevují nepotvrzené zprávy o jeho pozorování a také se táhnou spory o hlavní příčinu jejich konce. Ve hře je devastující vliv člověka, rozšíření úspěšných psovitých šelem a také virové onemocnění podobné psince.
Nedávno se na vymření vakovlka detailně podívali Thomas Prowse z University of Adelaide a jeho kolegové, s nimiž se pokusil analyzovat okolnosti zániku tohoto podivuhodného zvířete. V minulých letech měli mnozí lidé za to, že vakovlkům dala ránu z milosti epidemie psinky, jednořetězcového RNA viru ze skupiny morbilivirů, jinak blízce příbuzného nevyzpytatelným spalničkám anebo děsivě nakažlivému moru skotu (Rinderpest). Prostě nevěřili, že by lov sám o sobě mohl takové zvíře zcela vyhubit.
Prowse a spol. si pomocí analýzy životaschopnosti populace (population viability analysis – PVA) a modelu vztahů mezi predátorem, herbivorem a vegetací namodelovali situaci vakovlků v letech 1830 až 1909 a také míru vlivu, jaký měla na zbývající vakovlky záplava evropských pastevců ovcí. Zajímal je i vliv úbytku klíčové kořisti vakovlků, čili malých druhů klokanů, k němuž docházelo kvůli lovu stále početnějšími osadníky a konkurencí s nekonečně velkými stády ovcí. Nakonec se jim povedlo ukázat, že důsledky příchodu Evropanů byly natolik nepříznivé, že vakovlci neměli prakticky žádnou šanci vydržet. Žádná epidemie psinky ani zničující konkurence dingů tehdy nebyla k vymření vakovlků nutná. To samozřejmě neznamená, že by vakovlci netrpěli žádnými nemocemi. Jen jim na onen svět pomohl ze všeho nejvíc lov evropských osadníků.
I když jsou asi veškeré naděje o znovuobjevení vakovlků v přírodě bohužel liché, masožraví vačnatci jsou natolik populární, že se některá laboratoř určitě pokusí o jejich vzkříšení. Pokud dáme dohromady DNA vakovlků, což se zatím tak úplně nedaří, mohl by se dárcem vajíčka stát relativně blízce příbuzný ďábel medvědovitý. Už jenom to je spolehlivou zárukou napínavých experimentů.
Literatura
Journal of Animal Ecology online 24.1. 2013, Wikipedia (Thylacine).