V roce 1691 se poblíž Říma stavěla hráz. Mezi lidmi se šířily obavy, že drak, který měl být v kraji zabit před 30 lety vlastně nezahynul a že se přijde pomstít za zničení svého močálu. Tehdy se v Itálii věřilo, že draci žijí v mokřadech, mívají prsty v záplavách a že si nenechávají líbit změny. Prozíravý nizozemský inženýr Cornelius Meyer si tehdy opatřil kostru draka a předváděl ji místním vesničanům jako důkaz, že se nemusejí ničeho obávat. V roce 1696 se rytiny dotyčné kostry ocitly v Meyerově knize o stavbách přehrad v Itálii a pak na 300 let zmizely z dějin.

 

 

Řízením osudu se Meyerův drak v roce 1979 dostal do knihy o dracích „The Book of the Dragon“, kde si ho všimli hard kreacionisté mladé Země, doslovně věřící v časový rozvrh knihy Genesis. Připomněl jim pterosaura a nakonec v něm rozpoznali pozdně jurského pterosaura Scaphognathus crassirostris, který žil v oblasti dnešního Německa. Kreacionisté dospěli k nevyhnutelnému závěru, že Meyer v roce 1691 sehnal kostru čerstvě zabitého pterosaura. Ergo, ještě v 17. století pterosauři žili na italském venkově a kdo ví, jestli tam někde nejsou dodnes. Druhohory jsou jenom mýtus.

 

 

Co ale čert nechtěl, rytiny Meyrova draka jsou natolik obstojné, že si je mohl vzít paleontolog Phil Senter z Fayetteville State University v Severní Karolíně a se svým studentem důkladně analyzovat, co je ten drak vlastně zač. A také zjistili podivuhodné věci, které jim nakonec uveřejnil první paleontologický online časopis Palaeontologica Electronica.

Předně, vůbec žádná část draka ani v nejmenším nepřipomíná pterosaura. Také to není drak, ale zajímavá skládačka kusů zvířat a uměle vyrobených komponent. Lebka Meyerova draka je lebkou nějakého domácího psa. Jeho dolní čelist pochází z lebky menšího domácí psa.

 

 

Dvanáct párů žeber pochází z velké, pravděpodobně středomořské ryby, zatímco dárcem poněkud upravených hrudních obratlů byl zřejmě bobr. Zadní nohy draka jsou ve skutečnosti předními nohami medvědího mláděte. Křídla, ocas, zobák a výrůstky na obratlích či lebce jsou uměle vytvořené atrapy, které neodpovídají žádnému známému živočichovi. Falešná je i kůže, která zakrývá spoje mezi jednotlivými částmi draka. Původně šlo nejspíš o savčí či ptačí kůži, ze které byla odstraněna srst anebo opeření. Autorem brilantní skládačky draka byl podle všeho sám Cornelius Meyer, který si s ní zajistil klid na práci a také vstoupil do dějin jako autor nejslavnějšího zoologického podvodu renesance.

 

 

V té době byly podobné vycpaniny poměrně běžné. Populární byla například Hydra z Hamburku, kterou odhalil Carl Linné a pak musel potupně utéct z města. V Evropě se to hemžilo draky, mořskými pannami i jinými monstry, i když ne každé z nich bylo tak precizní, jako drak Corneliuse Meyera.

 

Vlastně je to veliká škoda, že pterosauři na italském venkově v novověku nežili. Jistě by se našly nějaké pozůstatky a bylo by parádní mít k dispozici DNA pterosaura. Mnohý vědec by za to klidně odpřísáhl, že Země vznikla předevčírem anebo že putujeme vesmírem na krunýři nesmírné želvy.

Literatura

Palaeontologica Electronica 16: 6A, NewScientist 7.2. 2013.