Vesmír je neklidné místo a pokud se teď kolem nás nic moc napínavého neděje, měli bychom za to být vděční. Můžeme si ale být jistí, že se i v našem koutu vesmíru občas něco semele. Když narazíme na stopu vesmírné události, která se podepsala i u nás dole na Zemi, je to pro nás zajímavé poučení o tom, co všechno se vlastně může stát. Zhruba před půlrokem se v časopise Nature objevil článek Fusy Miyakeho z Nagoyské univerzity a dalších badatelů, kteří při analýze obsahu izotopu uhlíku C14 v letokruzích národních jehličnanů Japonska – kryptomerií japonských (Cryptomeria japonica, anglicky poněkud trestuhodně Japanese cedar) narazili na nezvyklý nárůst zmíněného izotopu v roce 774 či 775 našeho letopočtu, tedy v době panování Karla Velikého. Šlo o změnu v rozsahu 1,2 procenta, což na první pohled nevypadá nijak slavně, ale ve skutečnosti je to dvacetinásobek hodnot, v jakých obvykle obsah uhlíku C14 v podobných případech kolísá. Zároveň vyšlo najevo, že tento pík hodnot uhlíku C14 doprovází ve stejné době zvýšený obsah berylia Be10 ve vzorcích antarktického ledu. Takovým způsobem si s izotopy hraje kosmické záření, které k nám přichází z různých míst ve vesmíru.
Miyake a spol. jedním dechem odmítli možnost, že by pozorované hodnoty měla na svědomí blízká supernova či brutální sluneční erupce. Data tomu nenasvědčovala a také podle dostupných záznamů v těch letech nikdo nic podezřelého nepozoroval. V Evropě sice tehdy panovalo temno, ale nápadné supernovy či velkorysých polárních září by si někdo na světě určitě všiml. Záhy se objevila možnost, že záhadný pík v obsahu izotopů uhlíku a berylia souvisí s takzvaným „červeným krucifixem“, který byl podle záznamů ve staroanglických letopisech Anglosaské kroniky zhruba v oné době pozorován ve Velké Británii po západu Slunce. Pokud by ale červený krucifix byl blízkou supernovou, kam se poděly její pozůstatky?
Valeri Hambaryan a Ralph Neuhӓuser z Univerzity v Jeně navrhují další vysvětlení, které je podle nich ve shodě s pozorovanými údaji o obsahu izotopů a také s absencí spolehlivého nebeského jevu, doprovázejícího nadbytek izotopů. Mají za to, že tehdy Zemi zasáhl krátký, méně než dvouvteřinový záblesk gama záření, který zřejmě vznikl v okamžiku splynutí dvou černých děr, neutronových hvězd či bílých trpaslíků.
Když by k takové příhodě došlo ve vzdálenosti 3 tisíce světelných let či blíže, tehdejší obyvatelé Země by si toho nepochybně všimli, pokud by ovšem sami nebyli v té chvíli už mrtví. Hambaryan a Neuhӓuser proto odhadují, že k výtrysku gama záření tehdy došlo ve vzdálenosti 3 tisíce až 12 tisíc světelných let. Taková událost by buď nebyla vůbec pozorovatelná ve viditelném světle anebo by byla nepříliš výrazně viditelná pár dní, takže by ji autoři tehdejších záznamů skoro určitě nevěnovali pozornost.
Pokud mají Hambaryan a Neuhӓuser pravdu a před 1238 lety zasáhl relativně blízký krátký záblesk gama záření, tak by se astronomové měli zaměřit na méně zřetelné objekty vzniklé splynutím pozůstatků hvězd, ve vzdálenosti 3 až 12 tisíc světelných let. Také se vysloveně nabízí otázka, jak jsou asi podobné úkazy v Mléčné dráze časté. V letokruzích stromů za poslední 3 tisíce let už prý každopádně nic podobného není.
Literatura
Royal Astronomical Society News 21.1. 2013, Wikipedia (774–775 carbon-14 spike).